19. října z otce Pavla a mateře Marie, rozené Kejnarovny z Nové Vsi a Strakonic č. 1. R. 1815, 18 února uzavřel sňatek s'Annou Čížkovou z Kojčína č. 14 (»u Peterků«). Dědoušek umřel r. 1876, i. září v 11 hodin večer, babička r. 1880, 18. ledna. Na statku »u Táborů« po něm hospodařil syn Josef do nedávná, nyní vnuk Vojtěch Chvosta.

O starém Táboroví Šimonovi si našinci vypravují s největší úctou a láskou. Bylť to dobrý, poctivý Staročech srdce velmi nábožného. Neminulo neděle a svátku, aby dědoušek nešli do vzdálených Předslavic na služby Boží, ať bylo, jak bylo. Více větší než pomalý staroch širokých plecí vykračoval si vážně ve žlutavých praštěnkách (koženkách), u nichž nad zelenavými punčochami v kolenou se houpaly krátké řemínky. a ve vysokých blýskavých kanónech (boty faldovačky). Doma chodíval ve spencru (vesta s rukávy), sepjatém na prsou řadou velikých »perlmutovýeh« knoflíků. Do kostela nosíval v létě šosafý »upalovák kafové barvy«, jinak též »kmotřecí kabát« řečený, v zimě ohromný varhánkový plášť modrý. Na krk mu babička svátek nesvátek vázala černý »herbábný« šátek. Nad oholeným kulatým obličejem trčel poměrně veliký kastrol (klobouk, polo-cylindr se širokým dnem), pod nímž až do pozdního stáří se v pleténcích (kučerách) vlnily husté šediny. »Děroušek náš vypadali z pozdálí jako nebožtík pan falář z Volyně Gundermann. My kluci jsme mohli na dědovi oči nechat. Tak se nám líbil a báli jsme se ho!«

Tábor, o němž nikdo z krajanů krom toho, že »uměl pěkně zaří-kávat mračna a zahánět kroupy na lesy a skály«, o nějakých jiných »věcech čarodějných« nikdy nevypráví a nechce ani slyšeti, měl zálibu v Písmě sv. a také v jiných knihách. Vlastnost tu podědil po něm syn František Chvosta, který se přiženil k Capůrkovům do Marcovic. Tento »písmák« napsal či opsal přes 50 modlitebních knížek s pěknými literkami (jako by tiskli, mezi nimiž se hemží pestré iniciálky »malované barvičkou«, v textu sličné ozdůbky, ponejvíce genru květinového a krajkového.1)

Druhý syn a dědic rodného statku Josef Chvosta opatruje z olecké pozůstalosti jako démanty modlitební knihu: Duchovní poklad aneb katolické noviny všem nábožným křesťanům k duchovnímu prospěchu a spasení, tištěné u Ignatia Hilgartnera v Jindřichově Hradci (bez udání letopočtu) s titulním obrázkem známého kříže Ferdinanda II. (Crucifixus Ferdinandi) a rukopisnou knížečku: Mocná modlitba a požehnánj proti bauřce. Je to vlastně sešit o 24 listech (19 cm. délky, 12 šířky) ze hrubého (hadrového) papíru, jaký se vyráběl v papírně (u Lukšůj nad Cer-něticemi. Nadpisy statí pořízeny dosti úhlednou latinkou, text však švá-binou, ale pěkně čitelnou, ruky vypsané. Všudy schází interpunkce, rozdělování slov z většiny chybno, mezi i a y se nečiní rozdílu, s a ss psal písař, jak mu napadlo. Též i ohmatané kraje rukopisu svědčily, že knížečka často, rukou prošla, celek je velmi dobře uchován. Posledních 7 listů