stratil slovo u pana kaplana. On mě slíbil, že s ním ještě dnes bude stranu toho mluvit, v neděli ráno, že jsi tam můžu jit. Já mu uctivě poděkoval. Přijdu domů a vesele ženě jsem ukázal jaké má krásné vysvědčení. A jistě byi to velmi nedbalí a skotačili žák, co nezmohli tři dvacetníky. A to samé platilo u kněze, v náboženství velmi dobře měl také psáno. Teď mu ještě chybila jedna hlavní věc, to jest lékařské vysvědčení, jeli ouplně zdravej. Povídám: »Jindřichu zejtra dopoledne nepudež do díla, někam pudem spolu. A ženo, ty ho večer celého čistě uměj půdeme k prohlídce.« Vtom roce 1860. odváděli k vojsku v Ječné ulici u čtrnácti svatých Spomocníku. Šli sme tam spolu asi po desáté hodině dopoledne,'a přišli jsme v praví čas, že tam páni lékaři i také vrchní plukovní lékař byl. Přijdu tam, uctivě se pokloním, i chlapec. Ten jeden semne hnedky ptal co ai přeju. Já hned prosil ty slavní páni, by toho chlapce mně líběli prohlídnout, zdaliž někdy bude schopen za vlast jeho Veličenství co vojín sloužit. Tu hned bylo vyptávání k čemu to potřebuju, a všelijaké okolnosti. Já viděl že to tak za sucha nepude, již sem byl na to odhodlán, že kdo maže, rychleji jede. Tu sem jim teprve vysvětlil k čemu to potřebuj a. A podal sem tomu pánovi ty ze školy složené listiny, v té jedné byli tři nové zlatky založené již doma. On to vzal, sed si ke stolů a rozhrnul a hned to zas odložil, a pravil: »Poď sem kluku, postav se.« Koukal mu bystře do očí. Umíš tedy také německy? On pravil ano. Tu mu po němečku velel, by se svlekl. A asi třikráte přešel pokoj, celého jej prohlídli. Pak se oblík. A ten pan lékař pravil mně, bych šel na roh ke kupci, a přinesl za 50 krej. kolek. Já přines papír i s kolkem. On to napsal a ten druhý pán se podepsal, a mně to podali. A po němečku pravili chlapci, no s tebe jednou bude jistě hodnej voják.

Já nyní z radosti šel domu a vypravoval sem ženě, co bylo vyptávaní. A podával sem ji ty listy a tu najednou ty tři zlatky vypadli na zem. Tu sem teprva viděl, že i vojenský páni také mají citedlne nad chudým člověkem srdce. A ještě toho dne, sám sem jsi prosbu, svou vlastní rukou jen na krejcarovém papíru bez kolku k slavnému Majistratu psal a zadal. Vojtěch dělal řemeslo dlaždičky a Jindřich u pozlačovače, žena také pomalu šila, a já také s tím fiašinetlem a s těma pisníčkama vydělal. A u Trynitaru u kostela, u sochy sv. Jana zpíval, a tak sem ten život všelijak obstarával. Pakli sem někdy ochraptěl a nemoh jít hrát, dělal sem do zálohy na zimu doma ty panáky, a nikdy nezahálel. Tak ušel celý červen, od Majistratu stranu Jindřicha nic nepřicházelo. A slavná policie mně povolala, že to je již šest neděl, a že posavade nepřinesl jsem jeho s Pruska povolení, to že tady musí bejt ve čtrnácti dnech, a když ne, že ho tam pošlou postrkem. Já přišel celý ulekaní domů, vypravuju ženě jakými vyhružkama mi pan komisař strašil. Ona plakala. Já ji těšil, že kdyby slav. Majistrat to chtěl zamítnout, r,ak že by to již zde bylo! Tak opět ušlo deset dních. Tu někdo zaklepá, praví: »František Haisz bydlí zde.« Ano pravím, dou dál. Vešel, a podal mně Majistratským znakem zapečetěnou listinu, pravil: > Tu mají dekret, a zde se podepíšou.« Já serychle podepsal, koukám na vrchní podpis čtu, vidím, že je to od 20. Června.