Částka devátá. Kterak sem v časopisu byl za rušitele hodnosti České povolán, a den osmi, podskocně teprve odvolán.

Z Boží pomoci ta největší starost, byla již odbyta, že sem spokojenou myslí mohl jít do Staré Boleslavy dne 14. Srpna. Měl jsem s toho velkou radost, vzdor tomu, že mimo mně, ještě dvoje procesí s Prahy tam putovalo. Lidu jsem měl mnoho. A v nábožném putování, bez nejmenší roztržitosti, Svatyni Rodičky Boží navštívili. Tam každej katolík dle své duševní sily svoji pobožnost vykonal. A druhého dne opět z nejvroucnějším zpěvem, táhly sme zase k Svatému Josefu. Tam bylo v pět hodin svaté požehnaní. Pak se lidé z Bohem rozešli, a já všem uctivě poděkoval, a také oznámil poslední pout do Hajku osmého Září. A šel sem také do mého domů. Přišel sem domů, žena i děti mně přivítali. Já vidím, k mé radosti, že teprv je tomu sedmej den, a že již docela lůžko opustila, neboť postel byla celá urovnaná, a chlapec ležel spící na dětské posteli. Tu se mně ptala, jak sem se měl, na té cestě. Já pravil, že dobře, že sem spokojen. Ona se usmála praví: »A já taky dobře.« Povídá mi s radosti, že dnes po druhé hodině tam byla paní kmotra, a že sebou měla služku, a ta měla košík z víkem, v něm asi desíti žejdlíkovej hrnec polívky z nudlema a v ní celá slepici, a sama také nesla košiček a v něm byla kopa vajec. Tak když náš Josífek měl chudého kmotra, tak má aspoň zámožnou kmotru. A tu mně s kuchyně přinesla hrnek polívky, a v ní skoro půl slepice. A bez děti sem to nejedla, dala sem každému kousek a polívku, A tobě sem upekla libru skopoveho. Jářku víš-li co slepici si nech pro sebe na zej tří, a mně dej co si pro mně chystala. Poslal sem pro pivo k večeři. A tak s Pánem Bohem z dětma sem ten večer radostně strávil, a velice potěšen na lůžko sem se odebral i děti. Druhého dne šel sem k paní máselnici poděkovat, a přinesl sem ji z Boleslavy obrázek. A ještě některým jiným známým. A tak sem ty tři neděle chodil hrát, pakli sem nemoh pro chrapot, tak sem pracoval pilně doma ty panáci, k Vánočním svátkům. Pak po Hajecké pouti jsem se živil jako první léta a často sem chodil Trynitarům do kostela jsi zazpívat, aby mně pan farář, zase ráčil popřát, sváto Janskou osmero denní pobožnost, byl za to každej večer zlatej, a od lidí také každodenně pár krošu.

Jednu neděli přišel ke mně syn Petr, poněvač co byl chasníkem z domova nic nežádal, ba ani prádlo, on bi od všeho platil. Byla mně ta návštěva divná. Přivítal jsem ho, a brzy sme přišli do všelijaké řeči. On se mě ptal, jesli Jindřicha nechám u toho pozlačovače, také se to vyučit. On byl právě doma, a praví, já nechci byt pozlačovačem, takovým mazačem. Truhlářem na to praví Petr, proto sem du kdyby tě na to tatínek dal, tak můj mistr také tě veme hned na čtyři roky žádnou postel, a u pořádku mistr také zaplatí. A já ti všechno, co buďež dělat ukážu, a ublížit ti nedám. Já koukal na ženu. Ona praví, že proti tomu nic nemár kor dyž po tom touží. Klok radosti až skákal, nemoh se dočkat raná. A Petr pravil, že to již mistrovi řekne. Na to druhého dne Jindřich se chystal zase do práce. Já pravím: »Nepudeš nikam.« Byli sme se ženou již umluvení. Čistě se uměj a po snídaní sme šli k tomu mistrovi. A skrátka,