kluk se mu líbil. Já udělal s ním písemnou úmluvu, a chlapec tam zůstal. Přijdu domů ukážu ženě psanou úmluvu, ona byla spokojena. A hned se koupilo modrý plátno udělali se mu dvě zástěry a šaty se mu svázali do velkého šátku. A on večer přišel s Petrem proto. To se samo sebou rozumí, že maminka slzavě dávala jedinačkovi ponaučení, jak se má chovat, pak mu udělala svatý kříž jako by šel ze světa, ňákých pár krejcaru mu také strčila. A on s Petrem odešel, a jen v neděli chodil pro prádlo.

Vánoce se blížili, a já měl toho velmi málo pracoval sem jen s Karlem. Ubohej hoch opravdu setrval vždy semnou třeba do půl noci pracovat. Zima přišla brzy tuhá. Vojtěch zahálel, a doma také nechtěl dělat, jist ale chtěl. Já mu dal pardus, on s toho nic nedělal. Chodil na kluziště pod Pražskej most a tam přivazoval lidem na nohy želiska, a co vydělal to utratil. Já arciť všechno vyprodal, ale ani polovice peněz nestržil, jako jinej rok. Byli u mně smutný svátky, arciť já měl pár zlatých, ale viděl sem před sebou dlouhou zimu, a předce pět krku. Vojtěch si opatřil místo za sklepníka, nežli by poslech, račí opustil otce i domov. Uběh masopust, i také sv. pust, co já vydělal peněz v loni, a letos kdybych byl chtěl za darmo dělat. Ale vše bylo marné, mockráte sem přišel domu, sparma krejcary a někdy docela nic. Ať sem prodával co chtěl, všade zněla odpověď, a to máme. Mnohokráte jsem před obrazem Rodičky Boží a ukřižovaného Krista na kolena padl, a v hojných slzích prolívaní spjatýma rukama volal: »O Nejsvětější Bože! prosím Tě, pro neskončené milosrdenství Tvé, buď mně milostiv a nezamítej mne od sebe, již nelze mne břímě které jsi na mně složiti ráčil, ten těžký kříž déle snésti, a proto volám otče můj, neopouštěj mně u jámy s zoufání stojícího s pomos a vyslíš mně, jsem otče Tvůj tvor, a větší je Tvé milosrdenství, nežli moje provinění, Ty pak královno nebeská oroduj za mně.« V takovém stavu sem se, bídně potácel. Jak jen mile jaro se zaskvělo, rychle jsem chopil flašinet, šel hrát. Počal se mně osud můj zlepšovati. Na to přišla slavnost svatého Jana Nepomuckéko dostal jsem ten zpěv u kostela u Trynitaru. Počal se pomalu můj stav lepšiti. Však ale mnohem krutější osud mně opět čekal. Bylo to v měsíci červenci v roce 1861. když se proti mně pobuřil nejen Pražský lid, ale skorém celý národ Český. Kdežto dříveje všude moje prostonárodní písně byli, takřka vítaní.

Bylo to právě po Prokopské svatohorské pouti, já šel zase hrát. Ale nic sem neprodal, a místama mně z domu vyhnali, a za mnou plily, ba i místama s psema z domu vyštvali, tak že sem nebyl jistej ani životem. A žádnej mně nepověděl, co to je vino, že sem tak velice opovržen. Mezi nejsprostší třídou lidé někteří, o tom také nevěděli, jen tam, kde byly Národní listy mnohým svatější nežli slovo Boží. Trvalo to již třetí den. Já přijdu na Spálenou ulici do velkého dvou patrového a ětverhraného domů, tam bylo mnoha chasy a i služebních a skorém všechny písně kupovali. Já postavil se na dvůr, pod okna pana Hazentajvla mistra krejčovského. A sotva počnu hrát, odemklo se okno, a byly tam tři v něm, měly žbán vody a nepůduli hned z domu, že mně polejou. Já pravil na to: »Prosím vás ctěný pánové, to již trvá dnes třetí den, co jsem místama tak pronásle-