dovanej, a nevím proč.« Vy že nevíte proč? To se vám novinama hned dokáže, a poslal po učedníkovi mně Národní listy, s okna spurně křikl, tak to si čtěte. Já čtu zaražen celý, následující slova! Sokolníci i ne Sokolníci pozor! Známý to flašinetlář a písničkář Pražský, již po několik dní prozpěvuje jméno Sokol, a haní spolek Český obyčejem, že podle uplácení z levé strany, -upozorňujeme proto vás, jesli takovej člověk, je hoden nějaké podpory. Když sem to přečetl, pravím: »Hanba pro slavnou redakci, že přijímá takové klepy do novin, bez přesvědčení. Já tu píseň zde zazpívám, jeli tam dost málo k urážce p. Sokolů, tak mně schvostat vytlučte z domu.« Celý dům byl zhůru, a s oken poslouchali. Když sem přezpíval, každej i ten pan mistr, píseň koupili. Jak sem vyšel z domů, ani krok někam dál. Přišel sem domů, tu vypravuju ženě co se o mně v novinách psalo. Ona hrůzou strnula. Hned jsem koupil papír, a psal sem na redakcí následující psaní:

»Vaše vysoké Blahořodí, Ctěny Pane redaktor!

Střesoucí rukou, a s krvácejícím srdcem beru péro do ruky své. Dejž Bůh by vaše ke všemu odhodlané a kamene srdce nalezne místa v sobě, by jste co lkající hříšník smazal vinu tu s kteroužto ste namně nevinně takřka lotrovsky stropil a celému národu mé jméno, bez přesvědčení na planýř hanby a potupy postavil. To je čin pana doktora prav, zarděte se studem za to. Zlosyn on by mně o celé mění mé oloupil, udělal by mně arcit nešťastného. Jen dyž mám dobré jméno, budu pracovat v té naději, že sobě zase s pomůžu. Ale jméno mé je tak zničeno, že po něm mnohý plivají. Ctěný Pane vrah kdyby ze stou ďábelskou zuřivosti nás povraždil byla by krátká smrt, ale tohle vaše provolání je mnohem horší nežli rychlá smrt. Tu sou pro mně připravena dlouho trvající muka umříti hladem bídou, i má ubohá rodina rodina. Ctěný pane redaktor, račte povážit jak hrozny je ten čin váš, pět krku denně bez chleba, mezi lid nesmím se nyní ani ukázat, ba i stále by mně někde ne-zmrzačili, bujarý mladici, a nekřičeli mašte ho ten je zrače. Takovej život je zoufání, a tři malé děti, pláčou hlady. A protož vás snažně žádám pro svatý zákon spravedlnosti, by jste moji nevinnost z rozumitedlně odvolati ráčil, nebo se dočkáte zoufalého činu. To vám zasílá nešťastny vámi do kledby dán František Haisz.«

Pravé sem dal psaní na poštu, tu přijde kramář, a ptal se mně o nějakém zbytečným písmě. Já málo kdy doprodal, pokaždý mně něco zbylo. Byl sem tomu rád, a prodal sem mu těch zbytků, asi zatři zlatý. On mně zaplatil a pak se mně tázal, co to minuly outerý bylo stranu mně v národních listech, že toho byl plnej Jičin, a že ale mnohý to na mně nedali dopustit, že se také ledacos dá i ze msti do novin, pak to zase odvolají. A málo se pozdržel, pravil, že ještě bude všelicos kupovat. Dal z Bohem a odešel. Slova kramáře mnoho na srdci mé ženy oučin-kovali, nebo ona si to tak brala, že se zrovna styděla vyjit na ulici, tak jako by měla na čele napsáno, to je žena toho Haisze pravila: »Snad Bůh dá, že všechny lidé nebudou věřit tak jako v tom Jičíně.« Prosírn