tě ženo vypusto z mysle, to je v tom vůle Boží, a zkoužka trpělivosti. Toho dne sem byl velmi roztržití, prach nic jsem jako jindy nedělal. A proto hned po večeři děti i my šli sme na odpočinutí.

Druhého dne ráno tak k devatej hodině klepá někdo na dvéře, pravím dále. Tu se otevřou dvéře, vejde slušnej mladík, a táže se: »Račte bejt pan Haisz.« K službám. Tak máte jit semnou hned k panu Doktorovi. Já vzal hned čamaru a cikoš a následoval mladíka, až do redakce, která toho času byla ve Voršilinské ulici. A neopominul sem, sebou vzít pár písních a knihu kdy byla u si. policije předložena, co sem sobě sám pro jistotu zapsal. Vejdu tam dal sem pozdravení s poklonou. Byli tam tři páni jeden počal to psaní cist. Dělal mně výtky, jak se jen opovážit můžu, takové jemu zlehčující psaní psát. Pravím dobře, to psaní přišlo do vaši ruky vašnosti, ale vaše proti mně hanebné a lžive provolaní, přišlo na planíř potupy. A tu sem jim podal tři ty písně pravím: »Zde ráčejí Vašnosti cist,- zdališ tam jest dost malá urážka proti pánům Sokolům.« Považoval sem jejich náhle v řeči zmírnění, že to dobře dopadne, neboť ten jeden četl nějakou píseň a odložil ji. Mně pak pravil: »No zejtra to bude odvolaný, a po druhé když ňákou píseň spíšete přiďte sem, co by tam bylo chybně, my to zde opravíme. Stane se kolikráte, že mnohý sloh má všelijakej význam a bere se na váhu.« Pak sáhl do své taštičky a dal mi zlatku. Já poděkoval a s poklonou pryč odešel. Přijdu domů, a vypravuju ženě celé tam naše jednání, a že mě to bylo ňák podezřeli, že mně tak rázně dali do novin a píseň ani neměli. A že mně slíbili, že to odvolá zejtra. S čímž sme byli spokojení. Ale ušel jeden i druhý den, a v novinách nebylo ani slovo. Třetího dne vzala žena dítě na ruku a holku také sebou, a šla tam, co to je že posavad žádné odvolání v novinách nebylo. Toť se vi, že tam byli všelikere vejmluvy, že tam neměli místa, pak, že na to zapomělo, by sobě nestěžovala, že jistě zejtra to bude odvolaný a dali jí dvě zlatky. Druhého dne já jsi ráno poslal, pro národní listy. Ochotně hledám, až sem nalez to řádné ospravedlnění té hrozné úražky mého jména, an takto znělo: Sokolníci i ne Sokolníci pozor. Nedávno sme vydali správu, že František Haisz, ze svoji pisní, mezi Sokolníci nemalého pohoršení, byl způsobil. Pan Haisz nám tu píseň přinesl. Po dobrém rozvážení uznali jsme, že v té pisní proti Sokolům nic urážlivého nejní, a že také někdy bez rozvážení složí. Odvoláváme tímto správu předešlou.

Byl sem tomu rád, ale předce se mi to nelíbilo, proč tam dali ty slova, a že také lecos bez rozvahy složí. I proto jen by na nich jejich vina nepněla, že na slova mnohyho tlachala dali, píseň pak ani v ruce k rozjímaní neměli. A toho který jim to podal, odkryt nechtěli. Já měl těch písních ještě nejméně tisíc. Proto sem měl doma, zase do tisku jinou připravenou, tu sem dal hned do tisku, a s tou samou sem šel hrát. Ale Bože jaká to byla změna. Kam sem vešel do domu, Haisz je tady. Všechny poslouchali. Když sem první verš přezpíval, tak jsem pravil: »To je ta píseň; co sem byl skrze ni v novinách.« Tu teprv byla o ně rvačka, každej ji chtěl mít. Já prodával jako na dračku. Přišel sem do