a Rodičku Boží. To sem ale netušil, jaký lidsky můj tajný mstitel proti mně stroji, by mě do věčné hanby, ba i do vězení s cela nevině vrhnouti moh. Přišel sem domů a vypravoval sem ženě to všechno, co je psáno, jak sem vše pořídil. Ona přestala šit a zakoukala se na mně, a pravila: »Vidiž muži, nezávidím ti tu radost, ale jen mi řekni, co máš s toho, co se naběháž nežli ty družičky shledáž, to je ňáky starosti, a potom každoa pout odstonáš.« Já na ty slova nedbal. Ale hned sem počal zvát družičky a také ženy k sv. Anně. Ale tak mi se to dařilo, že ve čtrnácti dnech měl družičky pohromadě, a na jistotu na vůz od každý závdavek po zlatým. Bylo jich 16 tam a zpátky, každá musela platit jeden zlatej stříbra. To bylo dohromady čtyřicet zl. šajnů. Velkej s parma koňma vůz s plachtou, byl to jeden sedlák s Krče dolní. Pomalu se přiblížil Velkej pátek. Já jako vždycky ráno ve tři hodiny od Vlaské kaple, kde množství lidu čekalo, ved na horu pročeši, neb nás tam dříve stráž nepustila. Po druhé sem šel v devět hodin, a po třetí odpoledne po druhé hodině, a po každý sem procesí oznamoval, a modlidbičky rozdával a prodával. To co sem rozdal to zase zaplatili jiný, já netrpěl žádnou při tom stratu. Po svátcích počalo hezké počasí. Já šel zase hrát, diť jsem měl všechno pojištění. Cekal sem jen na tu neděli až se to bude ohlašovat. Sel sem tam na ranní, myslel sem, že to pan kaplan při ranním vejkladě bude ohlašovat. A tu mně spatři kostelník, praví: »Dobře jich vidím, mají přijít hned k milost pánovi, že jim něco musí řict.« Já sobě myslel můj Bože, co to asi bude. Jdu na horu zazvoním, ale nečekal sem dlouho. Sám pan farář mi otvíral. Ani nevyslech to pozdravení mé, a praví: »Milý příteli, je mně srdečně líto, že vám musím dát smutnou správu. Obdržel sem včera s Tejna věru nemilé psaní, bych vám docela procesí nedovoloval, byste se s nimi dřív spořádal, a co íam více psáno jest, tomu skutečně věřit nemohu. Tak vám radím, abyste se někam jinam obrátil. Já sem kněz, a musím druhým také něco kvůli udělat.« Ani slovo ode mně nepřijal pravil: »Jděte z Bohem.« A sám za mnou zavřel. Kdyby byli mimo mně blesky Boží udeřili snad by mně tak nebyli ohromili jako ty slova. Já byl celý zničení, že sem sotva braborajíce ze schodů sešel. O Rodičko Boží Maria Panno přispěj mně nyní ku pomoci, kam se mám v té tísni obrátit, kde u koho útěchy hledat. Pudů obrátím se na jinou • faru, dozvěději se to v Tejně, a zas mně tak očerněji jako zde. Počal jsem sám sobě všelicos vytejkat a vinu si dávat. Vzdychám vroucně k Bohu, Otče můj a zachovateli bez Tvé všemohoucnosti ani vlas nesejde z hlavy. Pane, mnoho na mně sesíláš, co sem na třetí rok se ženou tou stále na mně kříže těžké skládaž, ach o Pane prosím Tě, pro tvé nesmírné milosrdenství neopouštěj mně.

Asi k polednímu, sem teprve přišel domů. A hned poznala na obličeji, že něco mně tíži, i ptala se mně proč sem tak smutnej. Já ji tu počal, všechno jak je to z mým procesím, od a až do zet vypravovat. Ona se toho tak lekla, že se dala až do hlasitého pláče. Spjala ruce nad hlavu, zvolala: »Pro rameno Ježíše Krista! ach to sou rány pro mé srdce, co sem se vdala nemám žádné utěšené chvíle, první rok strašnou bídu,