dobroty. Nepřilne k tobě hned, než přesvědčiv se o tvé upřímnosti, dal by srdce z ňader pro tebe. Také to pravé české pohostinství zdejší lid si zachoval. Vejdi na svých potulkách po horách do kterékoliv chatrče a všude najdeš vlídného, upřímného přivítání. Co jen doma je, vše ti selka snese. Jak jsem se již zmínil, je zdejší lid na povrchu poněkud drsný a ne ihned přístupný, přináší to však již život v horách s sebou. Také hlubokou zádumčivost tu často najdeš. Ta snad je vlastnictvím všech českých sedláčků, snad dědictví po dědcích, kteří tolik, tolik vytrpěli . . . Stačí však sebe menší příčina, a taje led zmlklosti a nevázaná veselost jímá srdce. Záviděl jsem tak často těmto synům hor jich veselou náladu, vida je (obyčejně v neděli odpoledne) při skleničce piva se bavit, anebo při zvucích »muziky« tančit. Tu šel každý do kola svou »holku« nebo >pajmámu« provést. Každému cizinci (měšťáku) říká zdejší horal: Němec.— Co se týče národního vědomí, nevniklo ještě do širších vrstev, ač tu také dosti uvědomělých sedláků. Je tu sice »Světlá«, než (žel) dosti málo světla! Jinak již v stranu k Českému Dubu, což přičteno budiž horlivé činnosti »Čes. besedy« a zvláště »Sokola«.

Stůj zde ještě příklad naivnosti zdejšího horala. Ptal jsem se jednoho, jak se mu naše výstava v Praze líbila. Odpověděl: »Ach, pane, tam bylo tak hezky, že jim to ani povědiť nemůžu; mně bylo, jako když jsem četl vod nich tu knížku: tisíc a jedna noc!« — Co se týče mluvy, nalézáme tu také menší odchylky. V oblibě je tu ť — tedy — chodit, spáť, mluviť; charakteristické je podještědské: »ju, ju« namísto jo (ano). Končím svou malou úvahu o Podještědí a jeho lidu, vznášeje k Bohu prosbu, by neopustil tento koutek drahé vlasti a jeho dobrý lid, kde ještě dosti zbytků starých, lepších českých dob!

Na den sv. Jana Křtitele (24. června) sejdou se hoši a děvčata po mši sv. asi k deváté hodině ranní ve statku a vynesou si slámou vycpaného, pestře okrášleného paňáka — »křtitele otevíratele«, kterého již delší dobu před tím byli upravili.

Jest upevněn na oloupaném smrčku, v pravé ruce má přišitý železný zámek, a od hlavy visí vkusně upletená, 3/4 metru dlouhá, slaměná kštice (eopán). Nejsilnější z junáků vztýčí stromek s loutkou, a děvčata uchopí čtyři stuhy s temena hlavy. Modrá jejich barva znamená prý vodu.

Malebná skupina rozjařené omladiny s vyzdviženým paňákem uprostřed obejde dvakráte náves a zaměří pak k blízkému rybníku výhlavskému (Vlhlavy). Blíže stavidla zatnou bidlo s křtitelem do země. Tady je vítá