Ze všech míst, na nichž s rozkoší naše oko utkví, zalíbí se nám nejvíce kostelík Bohušínský, či jak lid říká Boušín, kamž putují o některých význačných dnech lidé z dalekého okolí. Říkává se, že každé děvče, jež se chce vdáti, musí jíti třikráte na Boušín na pouť. Zde farářoval Josef Myslimír Ludvík, a kdo by si tu nevzpomněl na boušínského faráře »včeličky, dušičky« a jeho pečlivou sestru z Jiráskova díla »U nás«, jímž celý tento kraj navždy zvěčněn a v nímž, jakož i v »Babičce«, zas a zas čítati budou čeští lidé. Celé toto údolí dýše poesií, víží se k němu pověsti a báje, z nichž některé uvedeny jsou v »Babiéce«; jiné zachránil před zapomenutím zvěčnělý J. K. Hraše. Historiografem tohoto kraje, k němuž s láskou přilnul a jehož dobrý lid ve svých zdařilých povídkách vylíčil, jest Dr. Václav Řezníček, rodák Skalický.

Čtenáři Českého Lidu znají dílo Jana Prouska o stavbách dřevěných, roubených v severovýchodních Cechách. Pěkný doplněk poskytuje naše vyobrazení budov podobných z Horského předměstí v Novém Městě nad Metují. Sem řadí se i dřevěný kostelík v Liberku. Cesta do Javorníce vedoucí odbočuje před vesnicí Jaroslavou k české osadě Liberku, vzdálené pouze lY2 hodiny od Rychnova. Přifařené sem obce jsou vesměs německé, vlastně zněmčené, a proto káže se tu střídavě česky a německy. Liberk znám jest svou krásnou polohou a pěkným zachovalým dřevěným kostelem, karakteristickou to stavbou z r. 1691.

Hronov jest ono »Pádolí«, jehož život před rokem 1848 a poměry v něm vylíčil Jirásek, rodák tamější, ve svém »U ňás«, nesrovnatelným svým perem, jak to dosud žádný před ním nedovedl. Již proto měl by si každý ctitel Jiráskův zajeti do Hronova a prožíti zde znova na těchto místech celou tu epopeji, k níž nám v nejnovější době podává slavný autor ve svých vzpomínkách zajímavé a cenné doplňky.

V rokli Kovářově jest tak zvaná kovárna a uprostřed ní balvan kovadlina zvaný, na němž dle pověsti před dávnými lety kovář, který po okolí sedlákům železné nářadí kradl, toto předělával a opět naprosto změněné za drahé peníze prodával. Byv dopaden, odsouzen byl k smrti a nabízel výkupného tolik tolarů, kolik by bylo zapotřebí k vydláždění cesty z této rokle k popravišti vedoucí, což nebylo však přijato a on popraven. Poklad, o jehož dobytí se mnozí pokoušeli, dosud žádný nenašel. Cestou vzpomene si leekdo na Jiráskova »Pandurka« a na vše, co se ve zdejších roklích a skalách odehrálo.

Cesta do Chudoby, jež jest velmi příjemná, vede od Malých Bělo-veekých lázní proti vodě po pravém břehu Metuje až k mostu, jehož jedna polovina jest rakouská, druhá pak již pruská. Na protějším levém břehu Metuje počíná území české koruně skorém již před dvěma sty lety urvané. Divné vzpomínky zmocňují se nás tu při pohledu na toto ztracené území. Vzpomínáme opět na Jiráska, jak ve svém »U nás« vylíčil život ve zdejší krajině v době, která byla pro nás probuzením, pro odumírající však větev našeho národa znamenal již tenkráte každý den přibližování se neodvratné zkáze.