hromada zžavého uhlí hořely, a člověk má k nim moc, jak mile jest po klekání.

Pstruh: A proč ste vy se dosavad o ně nepokusil?

Srnec: Samotný ne: půjdeteli ale vy, jdu s vámi.

Pstruh: Od srdce rád; toť by bylo proti rozumu, kdybych poklad z rukou pustil.

Srnec: Snad ale se nebojíte?

Pstruh: I cožbych se pokladu bál ?

Srnec: Pokladu j á se také nebojím, ale toho černého, Pán Bůh rač býti s námi! kterýž ho hlídá.

Pstruh: Tenť nám mnoho neuškodí; a jak myslím, za zdvořilé slovo rovněž něco k libosti učiní.

Srnec: I ovšem — ale žertovati nesmíte.

Pstruh: Ani slovíčkem; poďme! — Srnec šel napřed, a daleko vedl pana učitele Pstruha skrze samé trní a roždí. Pak přijdou na rovinu, s kteréž na bílou horu viděli. — Hle! — řekl Srnec — to jest ta hora.

Pstruh: Dobře ji vidím.

Srnec: Budeť snad již po klekání?

Pstruh: Ba dávno! vždyť jest již slunce kdy za horou!

Srnec: Tak dobře! Vidíte tam na hoře tu hromadu zžavého uhlí?

Pstruh: V pravdě, tak se mi zdá.

Srnec: To jest ten poklad.

Pstruh: To bych já nemyslil. —

Srnec: A proč ne?

Pstruh: Proto že to může býti opravdové uhlí.

Srnec: Ano, ano opravdové!

Pstruh: Tak třebas ne; jen pojďme!

Srnec: Ještě něco! Nejprve musíte slíbiti, že slova nepromluvíte, dokud poklad náš nebude, sic bylby ten tam.

Pstruh: Slibuji, že ani neceknu.

Srnec: Máte růženec ?

Pstruh: Mám. —

Srnec: Prosím, půjčte mi ho.

Pstruh: Tu jest.

Srnec: Tak ve jménu Páně! — Šel napřed a také z kapsy svůj růženec vytáhne, bral se k vrchu, a pan Pstruh za ním. Když přišli na horu, skutečně hromadu uhlí viděli. Srnec zticha přiblíživ se, položil růženec na uhlí, a sňav klobouk, poklad rukama do něho hrnul — Ježíš, Maria! — pálí. — Pstruh ani necekl.

Srnec: U všech kozlů! pane! to pálí. — Pstruh předce mlčel.

Srnec: Což pak nic nemluvíte?

Pstruh: Proč ste mi zapověděl.

Srnec: Ovšem, kdyby poklad byl, tak ale —¦

Pstruh: Což to tedy není poklad?

Srnec: í ovšem že není; je obyčejné zžavé uhlí; ruce, klobouk i růžence sem spálil.