Hrabě. Toť byla ukrutná bouřka, a tak spěšně nás prepadla, že jsme j! nemohli ujíti. Kdybych to byl předzvěděl.

Jakub. To rád věřím, milost pane — jistě byste společnosti své nebyl opustil, proto, abyste si nyní před sebou dal od svých poddaných dveře zavřít. Já bych jen předce rád věděl, proč jste sem přijel, když nechcete, aby vás kdo poznal. Kdybych já měl co poroučet, mně by rmisili s jinou slávou vstříc přijít.

Kdybych byl přes jednu noc '

Zeman, (s svýma poddanýma)

Ukázal bych jim svou moc

Co pán: (přišel bych k nim

s korouhvema),

Zvony musily by zníti,

Staří mladí mi vstříc jíti,

Ze všech moždýřů stříleti,

Kvítí na cestu házeti,

Musili by i kulhaví

Vejskati na mé zdraví.

Musiii by jíti

Na mé živobytí.

Hrabě. Jest mi líto, Jakube, že my v této případnosti stejně nesmejšlíme. Já nenávidím všech takových okolostojič-ností, které z částky mnoho koštují, a z částky dlouhou chvíli působí. Člověk nemůže na sobě lepši ukázati, že od stavu jest, jako když na to hledí, aby sedlák skrze panský stav snížen nebyl.

Když mladý venkovský tyran, Slavný urozený zeman, Na daně dvojnásobné Chce mít vítání slavné, Při takové slavnosti Máme zármutku dosti.

Zeman, jenž chce šťastným býti, Otce musí představovat, Jenž chce děti své milovat, Je šťastné učiniti.

Jakub. Taková pravidla mohou se jim líbit. Já nemám nic proti tomu. Já ale bych tak nejednal. Kdyby mne vaše Excellenci dovolili. —

Hrabě. Nenazývej me tak více, já nechci, abych býl takovým titulem prozrazen. Já se musím sám smáti, když si vzpomenu, co představovati mám. My máme nyní představovat pocestný, kteří obydlí hledají.

Jakub. A kteři nemohou žádného na íti, a také žádného nenaleznou.

Hrabě. Myslíš, Jakube? Ne to nemůže být. Já znám venkovský lid, on není tak velice pokažen jako osvícení lidé v mestách.

Jakub. Arci. Sediaci jsou sediaci, a čím dál od města přebývají, tím hloupější a nezdvořilejší jsou.

Hrabě. Jáť jsem pak myslil, že ty také odtud z těch míst pocházíš.

Jakub. Ne ne. Já sem se blíž Prahy narodil. A pak kdoby to nyní na mne poznal, že já z vesnice pocházím. To je ale pravda, v desíti letech může se člověk velice změnit.

Hrabě. MěC se zdá, že se za to stydíš, že z sedlského rodu pocházíš. Jakube, Jakube! Já vidím iépe než ty. Kdybych na tobě vic neviděl, že z sedlského rodu pocházíš, nikdy bych k tobě takovou důvěrnost neměl.

Jakub. Já uznávám, že jest to pro mne mnoho milosti. A já sem venkovský lid mohl vždycky vystát; ale dnes. Ne, to jen přede hloupý, že nás v dešti a v bouřce do domu nikam nepustili. A mýť předce jako otrhanci nevyhli -žime.

Srabe. Snad je to právě naše chyba. My nevyhlížíme dost potřebný, aby se nad námi slitovali. Může být, že snad tvůj podezřelý šibalský obličej-------

Jakub. Můj obličej? O já vím, že špá-sujou. Co vsadějí, kdybych byl sám, že bych již dávno byl dostal příbytek.

Hrábě. Na to se podívám: zůstanu při tom. Tuto stojí dvě chalupy, kde ještě z nás každý své štěstí okusiti může. Já zde a ty tam. Někdo přichází ke dveřím. Já tedy nyní začnu a ty ukrej se někde mezi stromy.

(Jakub odejde.)

(Andulka "O'jde z chalupy, majíc provaz v roce-a ohlíží se, jakoby něco hledala.) Hrabě.

Andulka. Ach ubohá kravičko,

Nech se zase naleznout, Pojď, ukaž se brzyčko. Ať tě mohu připnout. Jsi celá unavena,