Kde tě mám hledati. Pojď, chci ti sena otep A kus zelí dáti.

Rodiče mé s mlékem svým Krmíš a napájíš A já směle mluvit smím, Že jim věku hájíš.

Hrabě. Dobrý večer, roztomilé děvče!

Andulka. Děkuju pěkně, dobrý příteli! Slyšíte, neviděl ste žádnou krávu, jest žlutá a bílá, a má černý hřbet. Ona mi někam zaběhla. Slouha již dávno stádo přihnal, a ona není ještě doma

Hrabě. Já sem ji neviděl, mé dítě, však ona se již zase najde.

Andulka. Ztracená není, to já vím, já bych ji ale ráda našla. Mně také není ouzko o krávu, jako o mou starou matku, on i šla do lesa na otýpky. Ach, jestli se neukryla k uhlířům do boudy, já vím, že celá naskrz zmokla. A ona jest bez toho churava. Můj bratr jí sice šel bohužel vstříc; a měli by zde již brzy bejt.

Hrabě. Jest to vaše stavení?

Andulka. Ano, tato chalupa jest naše. Předešlý milostivý pan hrabě (Bfili mu dej nebeské království) mé matce ji daroval. Musí tomu již dávno být; nebo já sem nebyla ještě na světě, a můj bratr taky ne. Nyní je ale již na spadnutí, a moje rodiče nemohou jí dát opět spravit.

Hrábě. Nemohl bych já s tvými rodičmi rozprávět? Já bych je prosil, aby mne nechali u sebe přes noc.

Andulka. Oni zde brzy budou. A bude li se vám líbit, můžete jít hned do světnice. My sme ještě žádnému člověku nocleh neodepřeli. Jindy arci byli to ovšem lidé chudí jen jako my. Jste vy taky chudý?

Hrabě. Kdybych byl bohatý, nebyl bych vám obtížný. Ve vsi mne nechtěl žádný do stavení pustiti, a jestli že vy přede mnou zavřete, budu musit pod širým nebem zůstati.

Andulka. Aj Pán Bůh uchovej! v takový nečas! I tot by bylo ukrutný. Poďte jen k nám! My vám uděláme, co budeme moct. Drobet mlíka a kus chleba; a pak čerstvou slámu. (Jest slyšet

rolníčkem za divadlem zvonit.) Ale tuf slý-

ším mou kravičku přicházet. Já ji znám po rolničku. Počkejte, já ji zatím v chlívě k žlabu přivážu.

Hrabě. Jdi jen, já budu zde na tebe čekat.

Andulka. Nu tak čekejte, já zde hned zas budu.

Andulka (běží skokem pryč a sobě zpívá).

Rodiče mé s mlíkem svým Krmíš a napájíš.

Hrábě (volaje). Jakube! Jakub (vvjáe). Milost pane! Hrábě. Tiše! Svůj byt sem již našel, a jsem s ním, jak náleží, spokojen, (u-

káže na chalupu.) '

Jakub. To mne těží. — Tuto chatrč. Nebojejí se, že jim na hlavu spadne? O, takový příbytek já také dostanu. Štěstí, že zde nesmějí přes noc zůstat. Zde by se tak dobře nespalo jako v jejich zámku.

Hrábě. A předce zde lidé přebývají a jsou tam lidí dobří, kteříž lépe než my a pokojněji spí.

Když bych měl mezi radostmi

Nádherným býti

A mezi mrzkými hostmi

Nepokoj míti,

Za město s mýma starostmi

Hned do vsi půjdu,

Mezi lidmi chudobnými

Byt hledat budu.

Jakub. To oni mohou udělat. Já ale také říct mohu, že vím, co rozdíl jest. Kdoby zde chtěl nějakou svačinu hledati, tenC by nemusil nikdy žádné vrchnostenské kuchyně spatřit

Když já přijdu do vesnice

někam do stavení,

A chtěl bych jíst kus slepice,

Kuchaře tu není.

MJíko a černé knedlíky

Aneb vdolky veliký.

To jest, co může dát na stůl

Takový hloupý selský vůl,

Při tom nic to není mastný,

O což jest oběd krásný.