znajíce obvinění, upravili dle něho formuli přísežnou, aby odpor nějakým fortelem vinu svoji popříti nemohl.

Když r. 1544 Martin Soběhrd vinil před soudem Ambrože Maršálka v Jaroměři, že mu peníze vypůjčené zaplatiti nechce, říkaje, že mu je již dávno zaplatil, ospravedlnil se obviněný Maršálek touto přísahou: »I toť na to přísahám Pánu Bohu, matce Boží, všem svatým, že jsem jemu Martinovi Soběhrdovi ty peníze dal, z kterýchž mne obvinil, a on je ode mne pan Martin v mym domě na besedce v síni na stole sám vzal, a to přijímám k své duši, že jest to v pravdě tak stalo se.«*)

Týž Ambrož Maršálek obviněn jsa r. 1546 Augustinem Jedličkou z jednoho tolaru, že by od něho tolar vzal, když mu jej na stůl vyvrhl

8. Zvoničky z našich vísek.

v dluhu, takto přísahal, že ho k sobě nepřijal a že nebude jemu tím tolarem povinen: »I protož mi to tak nalezeno, tedy na to přísahám Pánu Bohu, matce Boží i všem svatým, že jsem toho tolaru k sobě nepřijal a o něm nevím a to přijímám k své víře a k své duši, že jest to v pravdě tak.«**) Tak přísahali měšťané, majíce na sobě »šat choděcí«. Jinak však přísahali venkované, vesničané čili lid selský. Kdož ze sedláků jsa pohnán před soud, přisahati měl, musil odložiti svého šatu choděcího až na košili, již ani opásati nesměl, zouti svou obuv, kleknouti před křížem, vložiti dva prsty naň a přísahati, jako při mezním soudě staročeském.