Život lidu českého na divadle 1785.

(Andulka spěšně 7. domu vvskočí, a pověst se svému otci okoio krku. Za ní hrabě.)

Hrabě, Andulka, Bartoň a Jakub.

Andulka. O můj milý otře! i vítám vás v tom nečase. Vy dnes časněji domu přicházíte nežli jinda. Dejte sem lopatu a motyku, já to tam odnesu.

Bartoň (ukáže na hraběte.) Andulko! Kdo je ten mladý člověk, co byl nyní u lebe?

Hrabě. Milý starce! Nemějte mi zlé. Jsem na vandru, a nenašel sem žádného bytu: Vaše dcera pravila mi, že dovolíte, abych u vás přes noc mohl zůstati. Podržíte mne tedy?

Jakub (na straně k Bartoňovi.) O udělejte

to, dobrý člověče! On je můj kamarád. Je hodný, tichý člověk, ale málo ještě ve světě vandroval.

Bartoň. Já vás srdečně rád k sobě vezmu, budeli vám s mým bídným příbytkem posloužíno. Však říct vám musím, že sem měl dnes nenadále štěstí. Tři dvacetníky. Tak bohatý sem již dávno nebyl. Nyní jsem rád, že někoho mám, s kym těchto peněz užiti mohu.

Andulka. O nechte se mne na ně podívat. Aj to jsou krásný dvadcítníky, z brusu nový, třpytej se jakzrdcadlo! Ale kde pak ste dostal tak mnoho peněz?

Bartoň. Já rám to povím. Dnes na mne přišlo, že sem musil jít zpravovat cestu hned za vesnicí. Na jednou spatřil sem dva kočáry s čtyřmi koňmi zapraženy, oni se k naši vesnici přibližovali. Já sem se dlouho díval, než sem poznal, kdo to byl. A co bys myslila Andulko, kdo to by] — naše vrchnost!

Andulka. Naše vrchnost? O chvála Pánu Bohu! že k nám přichází naše milostivá vrchnost.

Bartoň. Já poznal sloužící po kabátcích, kteří seděli na kozlíku. Tu si můžeš pomyslit, jakou sem měl radost. Já sem se hned postavil k cestě, hodil

sem klobouk do povětří, a křičel sem, co sem mohl: Zdrava buď naše milostivá vrchnost! Jedna krásná mladá paní v posledním voze přívětivě mi děkovala, a tyto dvadcítníky mně z vozu vyhodila. Já zůstal stát, a díval sem se za nimi, jak dlouho sem mohl, a myslil sem u sebe: O vy vznešení a mocní tohoto světa, jak šťastní jste vy, když vy svého práva užíváte, a lidi šíastní činíte.

Hrabě. Dobře mluvíte, poctivý starce. Této pravdy bych byl z vašich ust neočekával.

Bartoň. Patřte, mladý člověče; jsem starý a chudý! Z kněh sem se jak živ málo naučil. Nouze ale, a zkušenost jsou dvě výborné školy.

Jakub. Vy se tedy opravdu radujete, že

svou vrchnost můžete spatřit?

Bartoň. O iá se skutečně a vroucně raduji. Nebo vím, že to taky dobrá vrchnost bude. Syn takového otce, jako náš hrabě byl, nemůže se nezdařit. Jest tomu nyní šestnáct let, co ten dobrý pán umřel; a když si na to spomenú, ještě bych na předzřízení reptal. Mně nechal Bůh na světě, jenž nemohu žádnému užitečný být, a skrze jeho smrt všichni poddaní osiřeli.

Hrabě. Bůh ví, že jeho syn mnoho sobě zakládati bude, v stopě svého otce vejíti.

Bartoň. Já také doufám, že mladý pan hrabě příklad otce svého následovati bude. Onť jest ovšem ještě mladý. Snad z něho v městě udělali urozeného hrdinu, jenž na své poddaný opovržlivě hledí. Kdyby to bylo . . . Vidíte, já sám byl voják, a zde (ukáže si na srdce) ještě vojenská krev ve mně vře. Kdoby to pravda bylo, tak jak jsem starý, vzal bych mou ženu a dceru, a táhna skrz zem, chléb bych sobě u cizích dveří žebral.

Andulka. Ó milý tatíčku, kterak pak

přicházíte na tuto myšlenku.

Bartoň. Já sem víc ve světě viděl než ty. U vojanského stavu může se jich