člověk naučit znát, ty mladé hrdiny, kteří hned z života mateřského sobě to pravo na svět s sebou přinesou, že mohou s svými poddanými jako s psy nakládati. Pomyslte si jen: Já sem měl u regimentu takového obršta (Bůh mu dej nebe!) kterej by ze mne byl brzy špatného a křivopřísežního chlapa udělal. Nebo odbehlec není jiného nic nežli špatný a křivopřísežní chlap. Bůh to ale ode mne odvrátil. Poslechněte jen, já vám to povím.

Stáli sme pak před nepřáteli, Kteří nám dobře nemysleli. Tu v největším potýkání Padl mnohý hodný kamarád, Koule sem tam na vše strany Brali veškeren lid napořád

Najednou tu koule vedle mne Obršta tu z koně srazila, A tak to přetěžké břemně K naší radosti z nás shodila. Obršta sme pak pohřbili Slzy pro něj nevylili.

V hrobě" generál neb sprostý najdou spulu stejné hostí, Červi se hned do nich dají A jich oudy provrtají..

Andulka. Ach otce, to je smutný. Ne-pfijdete s vašimi hostmi do světnice ? Tam si to můžete lépe povědít.

Bartoň. Dobře máš, děvče! Odpuste mi, já rád mnoho rozprávím. To víte, staří jinač nedělají.

Hrabě. Vy mně nebudete věřit, když vám řeknu, že sem vás s hrozným zalíbením poslouchal.

Bartoň. Andulko, kde je tvá matka?

Andulka. Já sem se již dlouho po ní ohlížela. Ale tu právě přichází s dřívím.

(Mikeš reze otýpky na trakaři, a Veruna pomáhá mu za provaz táhnout.)

Andulka. O jak rada jsem, že vás vidím, milá matko. Já sem při té bouřce měla mnoho starostí. Nepotkali vás?

Verunka. Ne, milé dítě: Mikeš mně odnesl k uhlířům do boudy: Bůh mu

to odplať; já bych se ji byla jinak nedopídila. Nyní jsem ale již unavena. Drti nechte mne, ať si mohu oddechnout.

Mikeš. Posaďte se, a odpočiňte sobe.

(Posadí ji na trakal'.)

Bartoň (razme Vemnu za ruku). Vítam tě,

stará. Ty se ustavičně o dům staráš.

Verunka. Hle hle, tak jsi ty dřív doma než já? Já sem šla do lesa pro dříví, abych ti mohla udělat teplou polívku; já si myslím, že se ti bude chtít jíst. Ale milý muži, již se to nechce dobře chodit, mé nohy jsou již drobet starý.

Bartoň. Proč si neposlala holku?

Verunka. Aj pak jakto rozprávíš. Holku do lesa! Zapomněl si již na tu píseň, co sem ti často zpívala.

Jakub. Dobře máte, stará, ta píseň se mi líbí. Vy mne ji musíte taky naučit.

Verunka. Aj muži! co jsou to za lidi?

Bartoň. Naši hosti, ženo! My je musíme dnes dobře vyčastovat; tak jak"^ jen budeme moct. Podívej se zde jsou peníze. A co doma jest, to musí dnes všecko na stůl.

Verunka. Ze srdce ráda. Ale můj Bože! Doma nebude nic, krom jednoho bochníku chleba a drobet mlíka. Jen aby se najedli.

Andulka. Matko, víte-li co? Husa, co sem dostala, jest ještě živa. Tak jak ji rada mám, jestli chcete, já ji za-biju.

Verunka. Zab jí. Pán Bůh nás z jiné strany může zas nadělit.

Bartoň. Jen ji zabi. Dnes je bez toho slavnost. Pod' sem, stará, já ti mám ještě mnoho potěšitedlného co povídat.

Verunka. To mne těší, to mne těší. Ale já musím honem rozdělat oheň. Dobře že mám dost suchého dříví. Pod', Mikši, pomoz mi ho odvést do stavení. (Mikeš

vezme trakař a jede s ním do dveři.)

Hrabě. Milé lidičky, my přijdeme hned za vámi. Já bych rád s mým kamarádem ještě několik slov promluvil.

Bartoň. S Pánem Bohem! (Bartoň,Vee-

nuna, Andulka a Mikeš odejdou.)