Hrabě. Co tomu říkáš, Jakube? jsi opět dobrej poctivému venkovskému lidu?

Jakub. Milost pane! Hodnějších lidí mezi sedláky nikdeš nenajdeme. Kdyby jejich poddaní všickni byli takový. Zde jest již jiný soused. (Ukáže na VÄvrftv dům.)

Hrabě. Jak tomu mám rozumět. Já sem myslil, že u něho svůj byt vezmeš.

Jakub. U něho bych já dostal čistý byt. Ani zde venku na té lavici nechtěl mne nechat sedět. Málem by mne byl zmlátil.

Hrabě. Hleď, 'že bez kamaráda nikam nemůžeš.

Jakub. Já sem mu pravil, že mám kamaráda; a tu sem si to hned hůř udělal. NynCkyn ale již vím, proč na mne tak nevře. On má doma miadé děvče, a rád by si ji vzal, a ona nechce jeho. O ní on se bojí, aby mu ji žádný nesvedl. Já bych myslil, milost pane, abych se do toho vložil.

Hrabě. Kolikrát sem ti ale již pravil, aby si se do ničeho nepletl, do čeho tobě nic není.

Jakub. Já již neříkám ani slova. (Pro sebe.) A předce bych byl rád, kdyby starého sedláka někdo o to děvče připravil.

(Mikeš vyjde z domu, tiše se dívá do Mař-enčiného okna. lJak chce dal jíti.)

Předešli. Mikeš.

Hrabě. Není to syn mého hospodáře?

Jakub. On je to. Ha teď mi něco napadá. Dovoleji, milost pane, abych ho vyzkoumal. Budeme mít žert.

Hrabě. Jen ať z toho žertu nic zlého

nepojde.

Jakub. Nemaj žádnou starost. Hej, kam

pak, dobrý příteli!

Mikeš. Musím do mlejna. Však já již

zase přijdu.

Jakub. Proč pak jsle tak smutný? Vám

dojista něco na srdci leží. Není pravda

to děvče z té chalupy.

Mikeš. Znáte mou Mařenku?

Jakub. O to ubohé dítě! Toho starého si má vzít?

Mikeš. Tedy víte již všecko ?

Jakub. I arci! Poněvadž jsme ale samotní, povězte to mému kamarádovi, on vám může snad pomoct.

Mikeš. O kdyby ste to mohli — ale jaká tu může být pomoc! Již jest pozdě! V neděli bude již svadba.

Jakub. Vidiš, můj kamarád je dobrý myslivec, a myslivci umějí časem víc než vdolky péct. Oni umějí čerty ci-týrovat, poklady kopat, lidi omrazit, sebe pevným učinit, zaklínat, a jiné tomu podobné černokněžnictví.

Mikeš. Pán Bůh s námi! Toť jsou ukrutné řeči! Nu, já vám všecko povím.

Zde v tomto heském stavení

Bydlí má milenka,

Žádná jí zde rovná není,

Říkají jí Mařenka,

Myť pak sme se vzíti chtěli,

Však to bylo mnoho.

Že jsme oba nic neměli,

Nebylo nic z toho.

Její strejc, sedlák bohatý,

Chce ji sám za ženu,

Však já mu přetluču hnáty,

Tu chuť mu zaženu.

A jestli ji nedostanu, Tedy má viděti, Že mu dám do hlavy ránu, Bych měl hned viseti.

Hrabě. Jest mně vás líto! Však ješ4ě není všecka naděje ztracená. Máli tě to děvče radši než starého, a neníli v tom žádná jiná překážka, nežli ta, že chudi jste, tedy vám může být ještě spomoženo.

Mikeš. O můj milý zlatý pane myslivce. Já nepochopuji, jak by se to stát mohlo. Mařenka jest v jeho moci. na kancaléři jest již všecko vyjednáno.

Předešlí.' Andulka, pak Mařenka. Bartoň a Veruna.

Andulka (vyběhne a nožem). Ach poď, můj

zlatý Mikšíčku, Pomoz mně chytit husičku. Ráda bych jí zabila.