(K hraběti a k Jakobovi.) Mějte jen páni

strpení,

Má vinna to vskutku není, Co bych vám to tajila.

Mikeš. Co je mi do husy tvojí,

Sestro, dej mi dnes pokoj«.

Andulka. Chceš mně to odepříti ?

Mikeš. Dej pozor, teď kolem půjdu, Tobě ji nadhánět budu, Hned ji můžeš chytiti.

Hrabě a Jakub. Pro nás není toho

třeba, Od vás příjmem za vděk

chleba, Nechť hus živý zůstane.

Andulka. Tu husu budu já pícti, A vy její maso jísti, Tak se má žádost stane.

Mařenka (vyběhne). Aj což pak jest to

tu za shon,

Hle, Mikeš je taky při tom.

Mikeš (běží k Mařence). Ach Mařenko má

milá!

Andulka (k Mařence). Ach jaké JSOU to

radosti

My sme dnes dostali hosti. Ach jak šťastná sem byla.

Mikeš (vezme Mařenku za ruku, kteráž sobě obličej zakrývá).

Tak ukrutná ke mne nebuď, A mé srdce schválně nermuť, Tak se na mne podívej!

Mařenka. Ráda bych to udělala,

Kdybych se strejčka nebála, Ode mne radč dál bývej.

Bartoň. Tuhle je můj největší džbán, Do něho piva nalít dám, Budeme notně píti.

Za stolem po staročesky Budeme veselí všecky A sebe radi miti.

Veruna. Poďte, páni, poďte jeli k nám, Zatím vám chleba na stůl dám, Snad se vám již jísti chce. Chudí jsme, mnoho nemáme, Co jest u nás to vám dáme, Přijmete naše srdce.

Hrabě. Vám se bude dobře díti, Bůh vám jen dej živobytí

Za tú vaší upřímnost. Vy pocestné ve cti máte, Nuznému pomoci dáte, Totoť jest veliká ctnost.

Všichni. Ten, jenž bližního miluje, Své jmění mu obětuje, Z lásky k dobrému skutku, Byt pak sám víc neměl jmění, Jest jen předci spokojeny, Nic neví o zármutku.

Kdo s blížnim upřímně míní, Jemu z lásky dobře činí, Naději musí míti, Ze se mu dnes nebo přes čas Láska jeho odmění zas, Že může možným býti. Konec prvního jednání.

Nikdež jinde lidské štěstí Nemůže tak dobře kvésti, Jako kdes ve vesnici, Zde přebývá spokojenost, Manželská domácí svornost, Láska se radující.

O jak mnohý pán veliký Dal by své statky všeliký, Kdyby moh dát jen na chvíli Srdci svému pokoj milý, Kterýž po své práci Mívají sediaci.

Však ten poklad nemaj míti Jenom lidi pracovití.

Hraběnka. Toby bylo tedy to stavení, kde se můj manžel zdržuje.

Ludvik. Ano milostivá paní! Lidé mi pravili, že zde dva cizince přes noc zůstat chtějí. A podle oděvu, kterýž na sobě míti mají, žádný jiný to není, než pan hrabě a Jakub. Mám tam jít, a jim oznámit, že — (chce tam jít).

Hraběnka. Ne. Ne! tomu já nechci. Já bych svému dobrému hraběti nerada, jeho radost zkazila. Jděte zpátkem do zámku a nechte mne zde samotnou. Já zde někde nablízku zůstanu, dokud ven nevyjde. Ludvíku, řekněte těm lidem, kteří nás přišli vítat, aby jenom sem přitáhli. Takovým způsobem svého hrabete milé překvapějí. (Ludvik odejde.)