Hraběnka. Ach jak utěšené jest venku přebývání. Brzy, brzy rada svému hraběti dám za pravdu, že venku člověk toliko šťastným býti může. (Jde

zdlouha mezí stromoví.)

Mařenka (samotná vyjde z chalupy). Pomalu bude-již večer, a můj strejček ještě se nevrací. On je můj dobrodinec, a proto mám o něho starost. A přede málem bych sobě přála, aby se více nenavrátil. Ach.odpuste, milý strejce, zlého vám nic nevinšuji. Nebo jsem vám mnoho povinnovana. Však vy zasluhujete lepší ženu, než bych já vám býti mohla.

Mohuli jiného milovati, Musím se já svého srdce ptáti. Na Mikše já sobě vždy zpomínám, Jiného teď muže si vzíti mám.

Takové manželstvo dobré neni, Neb se tu v nenávist láska změní. Ten kdo chce s ženou svou

šťastný býti,

Musí její lásku, srdce míti. Nedostanuli ho, po kom toužím, Tak stalým zármutkem se usonžím.

Hraběnka. Děvče, mně se zdá, že na tvém srdci leží'jakýsi zármutek.

Mařenka. Ach jak sem se ulekla. Já sem neviděla žádného, a myslila sem, že jsem zde samotná.

Hraběnka. Mne se nemáš co lekat; nýbrž se máš potěšit. Nebo jestli si žádáš, aby ti bylo v něčem ulehčeno, já ti budu ráda nápomocná.

Mařenka. Ach já jsem velmi nešťastna. Politovat mne můžete, ale zpomoct, na tom já pochybuji.

Hraběnka. Kdo ví? Chcešli mně své tajemství svěřit, já budu hledět, aby se tvá žádost vyplnila.

Mařenka. Na vašem obličeji vidím, že dobré srdce mít musíte, a vašeho drahého oděvu mohu sobě pomyslit, že pro mne něco učinit vstavu ste. A protož nebudu se rozmejšlet, a vám

své celé srdce zjevím. Však zde nejsme dost jisti. Jestli se vám bude líbit, poďte se mnou do naší světnice.

Haběnka. To mně bude tím milejší.

Mařenka. Nu tak poďte! (Odejdon do stavení.)

Vávra (přijde z druhé strany). Konečně sem to přede k místu přivedl. Zejtra musím ještě muzikanty objednat, a pak jsou všecky přípravy ksvadbě hotové. Celá vesnice se podiví, když se dovědí, že starý Vávra svou mladou tetu si bere. Až podtuď neví o tom žádný ani slova, ale nyní to může již každý věděti, že Mařenka mou ženou bude. Já budu mít ukrutnou radost, když tak s Mařenkou do kostela potáhnu, když muzikanti napřed, a půl vesnice v zadu nás doprovázeti budou. O kyž to pondělí již zde jest. Však já se musím nyní podívat, co má nevěsta dřlá, já vím, že je jí beze mně již dlouhý óas. Já se k ní zatím oknem podívám,

a drobet ji uleknu. (Podívá se do okna, trhne sebou zpá!,l;om, a děla podivnou pan-tomii.)

Aj nastojte, co teď vidím, U mé nevěsty jen pnn.

0 což se ukrutně stydím Já si něco udělám.

Což pak není v světě více Žádné poctivé holčice, Když před svadbou tak půjde, Jak pak po svadbě bude?

Kterak pak se musila s ním seznámit, já sem toho holobradka ještě nikdy neviděl. (Opět se tam podívá.)

1 bodejž to u sta hromů — Jak se již dobře znají,

Ach já nerozumím tomu Teď se i obímají.

Mařenka slzy vylívá, A teď mu již ruku líbá, O přenešťastna doba, Teď pak se smějí oba.

Smějte se jen u sta hromů, však já vám smích váš zaženu. — Ať se jen kdo podívá, jak mladé ženský fortelný a ošemetný jsou. Svého milého tak pěkně oklamají, že radost jest. Ale jen

Strpení! (Zas tam hledí.)