182

Však počkej jen! — Za tvou zrádu Pomstu já již naleznu — Aj teď ji bere za bradu, Co hned' na něho vezmu?

Ne ne, to jest příliš mnoho, Sám čert se mísí do toho, Teď se vdovci podívejte, Mladých žen si vzít nechtějte.

Co si nyní počnu? Jato nemohu pří tom nechat. Jeden nebo druhý musíme umřít. Ale ne! Ne, živi mají oba zůstat. Ale hanbu, tu největší hanbu jim udělám. Všecky lidi z vesnice do hromady zvolám, a oni musejí mně dát svědectví, že, že — že sem byl blázen, ne? Nu to je pěkný! Se svadbou je konec, já nesmím ze sebe žádného blázna dělat. Ha tam přichází Mikeš. I počkej, já mu Mařenku na krk pověsím. Tak se jí sám zbavím, a Mikeš musí na sobě tu hanbu odnésti, kterou na mne uvalit chtěla.

Vávra. Mikši! kam pak tak spSšrrě pospícháš?

Mikeš. Dobrý večer! Já jdu mého tátu a mámu navštívit.

Vávra (přívětivé). Aj jak dávno sem tě již neviděl. Proč pak ke mně nikdy nepřijdeš?

Mikeš. Tak tak. Ještě mne volejte. Já si nedám rád dvakrát dveře před hubou zavřít.

Vávra. Tys divný člověk! Nu já věřím, že ti to k srdci jde. Ale vidíš, já sem nemohl jinač jednat. Ty jsi jindy ustavičně u mé Mařenky vězel. Mladí lidé jsou mladí lidé. Neškodí na ně pozor dávat. Všecko má však svůj čas. Slyšíš Mikši! já nepochybuji, že si tenkráte s Mařenkou poctivě myslil.

Mikeš. Bůh ví, že sem s ní'upřímně a poctivě myslil. Řekněte mi ale, co vám to zpomůže, že nám to tak natahujete. Já říkám, co nemělo bejt, nemohlo se stát. Vy si ji nyní sám vezmete.

Vávra. Nevěř ty tomu! U nás ve vsi jsou bezbožní lidé. Vidíš, ty to vykřičeli, že já si ji vezmu; a to jedině z té příčiny, aby tobě těžké srdce uči-

nili. Ale já nejsem žádný mezek. Jen se mne podívej! Já mám již šedivý vlasy, atomu děvčeti jestteprv sedmnáct let. To by bylo pěkné hospodářství. Já nejsem žádný muž pro Mařenku.

Mikeš. Tobych si já také myslil: ale já vím, že mne máte jen k lepšímu. Vy ste to již na kancaláři všecko vymohl —

Vávra. Nevěříš ty tomu! Načato jest již něco; já to ale nyní dodělám. To děvče jest veliké dost k vdávání a ona není pro mne. Poslechni, a nech s sebou moudré slovo promluvit. Já vím, že ona tě může vystát; a ty jí snad jsi také dobrý, a myslím si, že jeden druhého hoden jste. Tvůj otec ti nemůže sice nic dáti. Vy jste ale mladí; a můžete hodně pracovat. Já nemám žádných dětí a bez věna také ji od sebe nepropustím. Jestli ji tedy chceš, máš jí míti.

Mikeš- Ach má radost jest přehrozná^ Neb se mi zdálo nemožná, ßy ste dal Mařenku mně.

Vávra. Spolehni se jen na mne!

Já ti ji přej u srdečně,

Jen s ní budiž šťastný věčně.

Mikeš. Ach-vroucně děkuji vám

Za to, že Mařenku mám.

Vávra (pro sebe). Och ty budeš mít

radost,

Až zvíš její nevěrnost.

Mikeš. Nyní jí to hned oznámím.

Vávra. Ne, ne, v tom já ti zabráním,

Mohl bys ji uleknout.

Mikeš. Tak nechci ani ceknout.

Ach má radost přehrozná.

Vávra. Tys myslil, že je nemožná:

Mikeš. Byste mi Mařenku dal.

Vávra (pro sebe). Já jsem rád, že si ji

vzal.

Oba.. Štastný musí tento muž být,

Jenž můž tak věrnou ženu mít.

Vávra (pro sebe). Já ale mám za to, že toho budeš brzo litovati.

Mikeš (chce jit k svému otci Jo domu. Vávra ho zdrží).

Vávra. Nu vezmeš si ji dojista?

Mikeš. To je něco hodnýho. Arci že si ji vezmu.