Vávra. Jsi jí, jak náleží dobrý, a zůstaneš jí vždycky dobrý. Nebudeš se na ní hněvat, kdyby s někým mluvila, aneb kdyby s ní někdo byl, když bys tys musil přes pole jíti?

Mikeš. Profi bych se měl hněvat? Nebo já vím, že jen mne samotného ráda má. A kdyby ste si ji byl také vzal, ona by vás byla přede tak ráda neměla, jako mne.

Vávra. To rád věřím. Nu dobře, Mařenka je tvá. Mnoho štěstí k stavu manželskému!

Mikeš. Ha tu přicházejí mé rodiče.

Předešlí, Hrabě, Jakub, Bartoň, Ve-runa a Andulka.

Mikeš (bôži k svým lodičfim). Ach tatíčku a mamičko. Ach prosím vás, dejte mi své požehnání, já se budu ženit.

Bartoň. Hloupý blázne, co pak plácáš? Mluvíš ze spaní. Kde pak je tvá nevěsta?

Vávra. Nemášli nic proti tomu, já mu chci dát svou tetu. Chtěl sem teď právě k vám jíti.

Veruna. Svou Mařenku chcete našemu synu dáti? Na mou pravdu, to je hodná dívka, z ní bude žena výborná. Co tomu říkáš, muži, já jsem s.tím spokojená.

Bartoň. Tomu, ty ženo, nerozumíš.

Bartoň. Myslíš, že jest na tom dosti,

Jen když budeš ženu mít.

Mikeš. Mařenka má všecky ctnosti,

Ješto maj při ženě být.

Bartoň. Však ctnost chce též chleba

míti,

Co jí budeš moct dáti.

Mikeš. Nedáme svým oudům hniti,

Budeme pracovati.

Bartoň. Blázne! což až přijdou děti,

Budou křičet o chleba.

Mikeš. Míň jíst musíme hleděti,

Pak není tolik třeba.

Bartoň. Což když vás láska opustí,

Chudoba vám zůstane.

Mikeš. To na nás Bůh nedopusti,

Ne, ne, to se nestane.

Bartoň. Synu, buď živ tak jako já, Vždycky tobě Bůh štěstí dá.

Bartoň Štveráku, nyní si mne na ty časy připamatovali, když sem já se ženil. O stará, viď, že nám tenkráte taky tak bylo. S námi bylo dobře. Nu milujeli ji on tak, jako já tebe miluji, a předce šťastný nebude, tedy ať sám sobě vinnu dá. Ve jménu Páně, jdi a vem si ji, a mé požehnání vem s sebou na cestu.

Hrabě. O vy poctivý lidé, též i božské požehnaní nikdy vás nemine. A já ujišťuji vás, že co živi budete, nouzi a chudobu míti nemáte.

Bartoň. Za tento vinš děkuji vám, dobrý příteli. Vím bez toho, že nám všecko dobrý přejete.

Andulka. Bratře, též i já tobě štěstí vinšuji.

Hrabě (k Jakubovi). Nyní je čas, abychom odtud šli. (K Bartoňovi.) Za vaše přátelské uctění zatím zůstávám vaším dlužníkem.

Veruna. Nu, lam pak chcete jít? Bude hnedle večer a vy ste nám slíbil, že u nás přes noc zůstanete.

Hrábě. My nejdem daleko.

Mikeš. Ne, ne! my vás nepustíme. Vy musíte napřed mou nevěstu vidět.

Strejčku, (k Vávrovi.) Není pravda, že dovolíte?

Vávra. Jak se ti líbí. Mně na tom nic nesejde. To ti ale povídám, Mikši, jestli u ní někoho najdeš, ať tě to nemrzí.

Mikeš. Aj na tom nebude mnoho záležet. Jen Za mnOU. (Jdou všiekni k Vávro-vému stavení, Mikeš otevře dveře. Z nichž vyjde hraběnka a Mařenka.)

Vávra (pro sebe). Oni jdou ven. Tu bude něco pěknýho k podívání. On si ji ale musí předce vzíti Však co vidím ? Co je to za stvoření? Půl muže a půl ženy?

Mikeš. Má nevěsta, má Mařenka.

Andulka. Ach milá sestro!