Hrabě (s podivením). Má hraběnka! I vítám je zde! můj andělí!

Hraběnka (obejme hraběte). Tak tedy je zde konečně nacházím. Pane hrabě?

Bartoň (celý bez sebe). Hrabě? Hraběnka? Na mou pravdu to je ta paní, co mné ty dvadcetníky z vozu hodila. — — Děti! Dětí! Padněte na kolena. To jest naše milostivá vrchnost.

Všichni. Naše milostivá vrchnost!

Hrabě. Vstaňte, mé děti! Já sem přišel k vám, abych byl vaším otcem, z té příčiny chtěl sem se napřed s vámi seznámit.

Bartoň a Veruna. O my jsme přehrozně šťastný.

Vávra (na Jakuba ukáže som k sobi'). Ach

Bože, jak mně nyní bude? To jest jisté taky nějaký jemnost aneb dokonce milost pán, poněvadž nechtěl žádných peněz přijmout Ach prosím jich pro celý svět, odpuštěj mně, že sem jich neznal. Kdoby to byl věřil.

Jakub (s nádhernosti). . My chceme na to zapomenout, co se stalo, a zůstanem vám s naší milostí nakloněni. (cmekne klobouk a dá se do smícím.) Naše kama-rádstvo nyní přestává. Nyní sem zase našeho milostivého pána nejponíženější služebník.

Hraběnka. Já mám k nim jednu prosbu, kterou mně nesměj odepříti. Pod1 sem, milá Mařenko. Podívaj se nato děvče, ona má k nim jednu žádost.

Mařenka. Sotva to mohu pochopiti, Odkud' to pochází, Že mám Mikše za muže míti, Jak sen mi přichází. O kdyby to pravda bylo, Štěstí by mne nechybilo, Nic lepšího v živobytí Nechtěla bych sobě příti.

Hrabě. Jest to pravda, Vavřince? Chcete opravdu toto děvče s jejím milým šťastné učinili?

Vávra. (Zmatený.) Něco je pravda, milost paní. Nynčkyn ale opět nové okolostojičnosti do toho přicházejí. (O já mezek, kam sem dal mé oči! Nyní jak to přednesu?) (K hraběnce.) Já sem se domníval. — —

Hrabě. Jak, vy snad chcete své slovo zpátkem brát? (Přísně.) Já vám poví-

dám, ať proti vám nemusím svědectví vydávat.

Vávra (pro sebe). To sem si naběhl. Zde nic nepomáhá. Má holka je ztracená! Jiná není pomoc, já se musím poddat. (K hraběti.) To né, milost pane! nechť si ho vezme, já nemám nic proti tomu.

Vávra. Však je již dobře, ty malá čarodějnice. Nyní jsem tvůj roztomilý strejček, poněvadž dělám, jak ty chceš.

Hrabě (k hraběnce). Jejich děvče jest zaopatřeno; ale zde (ukáže na Andulku) jest

ještě jedna dobrá dívka, kteráž jejich ochrany hodľa jest.

Hraběnka. Na jejich přímluvu vezmu ji k sobě mezíme služky, (kAndulce.) Chceš u mne zůstat?

Andulka. To jest pro mne příliš veliká milost, kterou já nezasluhují. Však prosit jich musím, aby mně odpustili, že to milosti nemohu přijmouti. Můj starý otec a má stará matka majľäié pomoci zapotřebí, já jich nemohu opustit.

Hrabě. Dobře máš, to jest znamení, že své rodiče opravdu miluješ. Však já slibuji tobě, že se o tvé rodiče sám

Staľati budu. (K Bartoňovi a k Veiuně.)

Vy se musíte ke mně do zámku odstěhovat. Já se vám musím za vaše hostinství a vlídnost slušné odměniti. Jak dlouho živi budete, nemáte trpět žádného více nedostatku.

Bartoň. Smímli prosit, milostivý hrabě! tedy nás nechte v naši staré chalupě umříti, v níž sme ovšem v chudobě, ale poctivě živi byli.

Hrabě. I to se má stát, dobrý lidé! Tento dům jest osydlo pravý Dokonalé vlídnosti. Buďte vy v něm šťastni a zdraví, Než složíte svých kostí. Na památku dům počestný Vystavím zde pro pocestný, Vy máte dobří staří V něm býti hospodáři. Dům tento má vaše celé Jméno v zlatě krášliti, Každého ctnosti přítele K dobrým činům vzbuditi.

Hrabě (k hraběnce). Navrátíme se nyní

Zpátkem do Zámku ? (Z daleka jest sly-