Svatba na Slovensku.

Svatby bývají obyčejně v pondělek, ale už v neděli jde nevěsta na svatou mši obležena v roucho svatební. Je-li zima, má kacabajku (jupku) nebo lieštinovú kabanieu (dlouhý modrý kabát s kožešinou lemovaný); je-li teplo jde jen »nalahko«, t. j. v šiffonovém oplecku, širokých, nad lokty ztažených rukávů,, mnohdy s velmi pěkným vyšíváním, v hedvábným kabátiku (šněrovačce), v bílé sukni, opásaná širokou černou zástěrou. Na hlavě má bílou neb žlutou partu, již dcera po matce dědí, propletenou rozmarínem a květinky a na ní připevněno jest 20—30 širokých, květovaných stužek (pentlí), které ve »vrkoči« nosívala. Od levého ramena k pravému boku je přepásaná bílou polkou (šatkou) a podobně i družičky. Tyto jdou. ve věnci a bývá jich vždy několik, ale jedna z nich »svatobní« má přednost před druhými, doprovázejíc všude nevěstu.

Ráno v den svatební odprosí ženich své rodiče »za čo je rečou nebo skutkem nahněval«, a jde se starejším, družbou a zásedkou, tato nese červený šátek na hůlce přivázaný, na níž má napíchnuté tři (někde jen jedno) jablíčka a v prostředním z nich kousek rozmarínu, pro nevěstu, jíž starejší, když byl mezi dveřmi s počátku uvedený proslov přednesl, od rodičů »pýtá.« Přirovnávaje jejich loučení se s dcerou k loučení se Panny Marie s Ježíšem, pokračuje: »Však ale vidím náramnost pláču tíchto milých priatelov a preto nech sa prestanú slzy Vaše z očů vašich vylievat. Vy jste vašu dceru 33 rokov neopatrovali, ale len za čas 15—17 rokov. Vyprovoďte vašu dceru s bolastnou matkou Božiou a mluvte s ňou takto: Chod1 dcera naša, nech Ťa sprevádza Boh Oťec, ktorý Ťa stvoryl, něch Ťa posilňuje Boh Syn, ktorý ťa vykúpil, nech ťa těší Boh Duch sv., ktorý ťa pri krste sv. posvätil.« A k nevěstě pokračuje: »Milá dcera, vôul klakni na kolena a odpušlěnie žiadaj a obsiahneš otcovsko a materinskó požehnania.« Tu děvče poklekne as pláčem opakuje jak jí starejší předříkává: »Tak mamka moja, aj ňaňka (otec) mój, vôul vás já prosím pre Pána Boha všemohúceho, pre matku Božiu, pre pet ran krvavých Krista Pána, co jsem vás nahněvala rečou, lebo úmyslom a lebo skutkom, aby jste mi ráčili odpustit. Milý ňaňka mój aj mamka moja, včul vás porúčam pánu Bohu, pod plášť preblahoslavenej Panny Marie, a poníženě ďakujem za všetku lásku priatelskú a zostávajte tu s Pánom Bohom.« Pak vstanouc, políbí rodičům ruku i tvář a jde s ženichem, jemuž zatím ženy na klobouk perko a vínek rozmarinový připevnily, do kostela. Muzikanti se zatím nasnídali a doprovodí teď hosty před kostel. Z tíchto ani jeden neni bez lahvičky hriatého, z níž každému zavdají a praví se, že si i za oltářem popíjejí, když po skončeném obřadě jdou kolem na »ofera*.

Před kostelem, nebo v hospodě (krčmě) se ještě chvíli tančí a potom jdou k ženichovi k snídani, neb vlastně k obědu. Nejpodivnější při lom je těch mnoho polívek. Maso se zde jen vaří a přináší na stůl s polévkou