O bývalých plátýnkářích v Nové Kdýni.*)

Ulice maloměstské plny idyllického ticha a míru. Z okna plátýnkáře line se libý zpěv, doprovázený klapotem stavů a vrčením kolovratu. V každém skoro domku jeden, dva i více stávku, za nimiž sedí celý den

bosí lidé, spokojení s tím, co je. Tkali z vlněné příze uzounké plá-týnko, z něhož mlynáři sešívali pytlíky na prosívání, aby z hrubého meliva dostali mouku jemnou. Proto jméno plátýnkář zaměňováno často s jménem pytlíkář (Beutel-macher).

Zprávy o kdýňských plátýnkářích sahají do počátku 18. stol. Ještě v prvé polovici minulého století napočítáno v městě 70 mistrů ; počet tovaryšů a učedníků šel do set. A což ta dlouhá řada přadliček, kemlířů a handlířů, jimž výroba plátýnek rovněž výživy skytala !

Ale plátýnku vlněnému vzešel v letech 70tých mocný konkurent — plátýnko hedvábné, a na to již nestačilo umění, ani finance našich plátýnkářů. Klesala poptávka po zboží vlněném, až konečně vlna všude ustoupila zboží hedvábnému. A tak se stalo, že před čtyřiceti lety kvetoucí druhdy odvětví domácího průmyslu vývojem pokroku vzalo za své. Bída a strast rozhostily se potom v nejedná rodině. Již skoro všechny smrt do země položila a poslední výhony z nich na prstech lze spočítati.

Odhrňme clonu uplynulých roků a nahledněmež v domácí život našich plátýnkářů. Větší mistři mívali dílny s několika stavy ve zvláštní místnosti od kuchyně oddělené, chudším mistrům byla dílna zároveň kuchyní. Chudší mistr bud sám,

3. Dvojitý kříž v třešňovém dřevě, nalezený r. 1745 u Kutné Hory. V Museu král. Českého.