se, že mnohá neopatrná topička vidlicemi kachlík poškodila, hrnec »pro-štouchla« neb překotila. Byl to pokrok, když do pece ze sednice mohlo se nahlédnouti. Udělala se okenička, aneb i kamnovec se zasadil.

V létě vařívalo se obyčejně na ohništi v černých kuchyních. Bylo v některém domě takých černých kuchyní i 10. Komín nad krbem byl široký, odtud dále se úžil. Byl-li vítr, kouř dobře nevycházel, bylo všechno nádobí v kuchyni sazemi počerněné.

Ústa do pecí bývala velmi široká, tak že se v zimě .po ohni některý zimák v peci vyspal. U jednoho krejčího v Pelhřimově poslali tovaryši učedlníka, aby zatopil. Poněvadž učedlník byl nevyspalý a bylo mu zima, vlezl si do kamen, chtěje pookřáti teplem a chvilku tam pobýti, než topivo podpálí. Avšak usnul tam. Tovaryši nemohouce se jej dočekati, šli se podívati, co učedlník asi dělá, že ho není k spatření. A hle! uviděli jej v peci ležeti tvrdě spícího. Kluka z pece vytáhli. Tento pak probudiv se, byl celý poděšený, nevěda, co se s ním děje.

Jak dělávali lidé oheň, když sirek nynějších ještě nebylo? Nebylo to vždy tak jako nyní, že člověk jen potřebuje škrtnouti a má oheň. Mívali ocilku a křemenem (pazourkem) z ní jiskry vyráželi křesáním. Kuřáci křesávali ocilkou křemínek, na který kousek hubky položili, aby se jiskrou zanítila. Hubka ta se dala pak do »fajky« na tabák. Jiní lidé křesávali také do látek zápalných (manšestr). V domech pak se křesávalo křemenem o ocilku, aby jiskry padaly do troudu v troudníku.

Co to byl troud? Spálený tenký, čistý hadr. Hadr se na nějaké držádko zavěsil a pak se zapálil. Když celý hadřík ohněm zuhelnatěl, tu se položil obyčejně na rovné prkénko a troudníkem naň pokládaným udusil. Troudník bývala malá plechová krabička, nizounká, mající tři oddělení, největší na troud, jedno malé kratší na křemínek a jedno úzké delší na sirky.

Sirky se dělaly takto: Síra se rozehřála na střepině, pak se vzala vidlička dvouramenná (z koštěte udělaná). Vidlicí se přitlačila nit do síry a nitka se sírou pořád táhla, pokud síra nebyla nití vyčerpaná. Na to se nit posířená rozstříhala na přiměřenou délku, a to byly — sirky, které se od troudu neb hubky zapalovaly. (Musila nit dříve uschnouti, než se mohla stříhati.) Od nich pak dále se zapalovalo a rozsvěcovalo.

U stolařů dělal se troud z tenkých, jemných hoblinek z tvrdého dřeva, které na ohništi zapálily a když zuhelnatěly, miskou se přikryly, aby nedostatkem vzduchu se udusil oheň.

Ve vesnicích mívali ocilku velkou ve tramě (futra) u dveří, o níž křemenem jako velká pěst do troudu pod ocilkou drženým křesali. Bylo-li stavění dřevěné, bylo tlučení dosti daleko slyšeti. Na troud každý lepší tenký hadřík se schovával. Nebyl-li hadr zcela na troud způsobený, troud nechytal a nebylo možná ohně se dodělati. Někdy se troud dobře neudusil a troud shořel. Jindy se zapomnělo (nebyl-li čas) na dělání sirek. Opět jindy si nějaký »fajfak« některý křemének vypůjčil, do schránky dáti zapomněl a odešel. Jak pak hospodyně měla udělati oheň, když neměla