Předchozí 0032 Následující
str. 19

Náhrobní nápisy ze hřbitova Pouchovského.

Země drahá milovaná česká, klenote ty nejvzácnější náš, krev že ve mně vřela vlastenecká, jak mé tělo jemně přikrýváš!

Že sem jazykem i skutkem, citem oslavě tvé byl vždy věnován, za to jsi mi utěšeným bytem, až mne všeho živobytí Pán zavolá k mé neskonalé slasti do té pravé nadehvězdné vlasti!

Matko lásky plná, otče drahý! Vy, jenž nad rovem mým kvílíte, očí vašich přežalostné vlahy krůpějemi hrob můj rosíte : neplačte mne! duch můj s nebes lůnu okovů prost trudné časnosti, na práh zlatý nejvyššího trůnu modlitbu tu klade s vroucností.

(Straníkovi.)

Bůh ho z toho světa v prostřed jeho léta choti, dítkám vzal, jež on miloval, slze tváře rosí, oni nebe prosí, by s nim spojeni byli v skončení.

Bůh podaje jim v číši vezdejších trpkostí,

povolal je rychle v sídlo věčných radostí.

(Manželi a otci.')

Bůh mne časně z světa toho pryč od vás vzal; však co z toho? Mne mých zbavil bolestí, vás — obhájí milostí. Však zas tebe, máti, choti, uzřím v nebi i svůj plod.

(Manželi a otci.)

Chci vás, otče, matko, ještě v hrobě ctíti, s vámi též i tam chci účastenství míti, odpočívejtež v tichém hrobě, až nás tu i tam Bůh opět svede k sobě. (Dítě rodičům.)

Dívko! tu na jejím tichém hrobě stůj, zde že není pravá vlast tvá, pamatuj; v květu stáří tvůrce na tě zavolá, anjel duši tvou ku soudu odevzdá.

(Dívce.)

Ježíš volá: »Přijď za mnou,« nechciť se mu já zapříti; ač vichřice zrnitá mnou, avšak já chci za ním jíti. O sladkých slov! když Pán di: >Milá duše, za mnou jdi.«

Bože! života i smrti jsi ty všemohoucí pán, Tobě do vší budoucnosti jasný vzhled a zrak jest dán !

Svěřil si nám milé dítky na kratičký jenom čas, a jen outlé ještě kvítky volí svatou vzals je zas.

Pane, lékem balsamovým útěchu nám v srdce vlej, a rozencům milovaným nebeskou svou slávu přej.

Když pak bude v tvé libosti nás i z toho světa vzít, dejž nám u tě na věčnosti radostně se s nimi sjít.

(Rodiče dítkám.

Choti, otče, budiž tobě pokoj svatý v tichém hrobě, vezmi v slávě nebeské mzdu své lásky otcovské.

(Manželi a otci.)

Spíš sen libě v lůžku temném, až Pán duchů anjelských, přijda soudit v rouše leskném, přijme tě do počtu svých.

Dejž mu zpočinutí sladce, spasiteli, ve hrobě: Tobě i Tvé svaté matce v chrámě sloužil hotově. S chotí drahou ve svornosti přes 50 roků žil, dítky Bohu k slávě, k cnosti, světu v prospěch vypěstil. Ti mu památku tu vděčně dali s hořem stavěti, těšíce se, tam že věčně spláčou v jeho objetí.

(Učiteli.)


Předchozí   Následující