str. 20
Nebylo mi bez tebe tu žíti, manželi můj! u tebe mám býti, bych se láskou navždy s tebou spojila, za dítky a za vnuky se modlila.
|
Bůh pokynul, — anjel smrti
podCal věku mého květ;
pak milovaného tu syna
rodiče tu pohřbili,
a hrob ten jim přebolestný
slzou svou pokropili.
Anjel smrti z Boži vůle
podfal věku jeho květ;
sotva že ho znáti začal,
a již opustil zas svět.
Nebe dejž mu ve své slávě
dlouho, věčně živu být,
a rodičům želícím tu
s ním se někdy blaze sjít.
(Synovi.)
|
V prvním mého jara letu
věk můj v nejkrásnějším květu
smrti anjelem klesl,
jenž jej z pozemské té strasti
do hvězd zlatých slavné vlasti
na peruti povznesl.
Rodičové, sestro drahá!
neplačte mne, jsemť já blaha,
Bohu Otci patřím v tvář,
vám, kdy k nebeskému městu
půjdete, ukáži cestu
skrz tu slastiplnou zář.
(Dcera a sestra.)
|
Rodičové a milé dítky smrt tu ve hrob odestlala kmeny zralé, outlé kvítky jednou kosou podrala. Jim sem s hořem své bolesti památku tu postavil, bych jim lásky a vděčnosti vroucí důkaz zůstavil. Bože! rač jim prominouti, rač jim s tebou dáti být, nám pak po té zemské pouti blaženě se s nimi sjít.
|
Tento kámen, choti drahá! Ti tvůj manžel postavil, by nějaký světu důkaz naší íásky zůstavil. Tobě netřeba mých slzí, tak sypkého znamení, ty znáš denní modlitbu mou, mé po tobě toužení.
(Manžel manželce.)
|
»Tu jsem poslušná hlasu tvého, bibli
svatá!«
Tíms vydychlo, srdce vroucí drahé — osmi srdcím věrným, želícím, vzalos s sebou chvíle šťastné, blahé, pomněnkou — bol v prázdnu smrtícím. Matko nevinfiatek, choti muže! bdi nad naší smutnou sirobou, až ti za odplatu cnosti růže tamo spletem vděCně nad hlavou !
|
Bůh vyměřil dny života tobě,
kdož se tě víc dovolá?
dřímej, milá dcero, v tomto chladném
hrobě, až tě anjel z mrtvých zavolá.
|
Že uvidím Boha svého, doufám pevně v slova jeho.
1828.
|
V hrob ten tichý blaženost svou zdrcená chot vložila, památku tu přebolestnou horkou slzou zkropila. Útěchou teď bude její za něho se modliti, a když i ji v rakev vsejí, s ním se v Bohu těšiti.
|
Radost byl sem roditelův. Ku velkému jejich žalu Bůh mne k sobě povolal. Před jeho teď svatou tváří klečím v nadhvězdné záři, prose, by je miloval, bych se někdy věčně s nimi radoval i s bratry svými.
(Syn a bratr.)
|
|
|
