Moderního měřítka divadelního Erbenova hra snad nesnese. Byl to jiný čas, jiný věk s jiným vkusem obecenstva i s jinými požadavky kritiky v tehdejším dramatickém ovzduší i s jinými předpoklady o účelu pohádkovité hry divadelní. Ruku na srdce ! Kolik peněz a času vyplýtvá se dnes na výpravy tak zvaných nynějších »pohádek« na českých jevištích, s dějem, s obsahem cizím, daleko pokulhávajícím za divadlem Erbenovým. Často kusy tyto nynější mimo název a nepatrný ohlas naprosto nemají souvislosti s lidovými, českými, domácími pohádkami, s lidovým podáním českým. Ať již někde uložena v rukopise celá hra Erbenova, nebo musíme se spokojiti se zlomkem, který tu otiskuji, — myslím, že by to nebyl pokus nešťastný, obnoviti hru Erbenovu, doplniti, zaokrouhliti, hudebně ji vypraviti, kde jde o lidové obřady a slavnosti (obžinky), vystrojiti nákladně jako výjevy ze života lidu českého. Doufám, že prese všecku zálibu nynější v bůhví jakých, modernistieky zahořldých, spletitých a napínavých dějích na jevišti, našel by se přece hlouček, kterému by se po všech těch vánočních a příležitostných »pohádkách« cizích zalíbilo v pohádce domácí, prostinké dějem, založené v lidovém podání českém. Buď jak buď, Český Lid činí tuto Erbenovu pohádku o Bídě a Štěstí při oslavě stých jeho narozenin veřejnosti přístupnou.

Osoby: Matěj (Martin), bohatý sedlák (lakomec). Kateřina, jeho žena. Liduška, jich dcera. Vácslav, chudý chalupník, Matějův bratr. Lída (Dorota), jeho žena. Jiřík, chudý sjrotek, jich vychovanec. Beneš, bohatý sládek v městě. Prokop, Matějův vozka. Štěstí, v podobě krásné panny v bitém obleku. Neštěstí, v podobě starší šeredné baby. Selský lid. Hudci. Měšťané. Loupežníci.

I. (Dvůr Matějův). Obžinky. Podání věnce. Liduška žnečka nejhezčí. Tanec. Jiřík bére Lidušku do třetice k tanci, čemuž však Matěj zabrání, řka, že nedá dcery své nikomu, kdo není tak bohatý, jako on. Ženci se rozejdou, zůstane jen Václav s Dorotou. Dorota posílá Václava, aby poprosil bratra, když mu dal Pán Bůh takové požehnání, aby jemu daroval půl korečka žita na chléb. Stmívá se. Dorota odejde a Matěj vystoupí, boje se zlodějů. Bratrovi nic nechce dáti, nežli toliko půjčiti, když mu bude v noci hlídat obilí. Matěj odejde. Václav obchází stodolu. Štěstí sbírá po cestě klásky, co ženci utrousili, a dává do stodoly. Václav jemu zastoupí cestu. Kdo jsi? Go tu děláš? Jsem tvého bratra Štěstí, sbírám klasy, aby měl víc obilí. Bůh tě naprav, a kde je mé štěstí? Dvanáct mil odtud na východ v městě. Jak je najdu? Jdi a kopej ! Václav odejde, že ho není třeba, když samo Štěstí hlídá. Přijde Jiřík, dá znamení; vyjde Lidka. Loučení, slibují si věrnost a Jiřík odejde do světa svého štěstí hledat. Na rozloučenou dá Lidka Jiříkovi pro štěstí dvojklas, jejž na poli nalezla. Dvě duše jedné mysli: kolik zrníček, tolik slziček!

II. (Náves před chalupou Václavovou. Chalupa roztrhaná. Stranou rybník, sítím porostlý). Václav a Dorota vyjdou z chalupy, každý s ranečkem (ona hrnce a peřiny a p., on staré šatstvo.) Jiříka tu není, časně