z rána odešel, chtějí mu dáti s Bohem. — Dorota jde ho hledat po vsi. Václav se loučí s chalupou. Drojzpěv, on a Bída. Kdo to zpívá? Já. tvé Neštěstí. Bůh tě žabí! Co mi chceš. Půjdu s tebou! Byla jsem s tebou tak dlouho v té chalupě, ani teď neopustím tebe. (Zhrozí se.) Nedojdeš, cesta daleká! Mne neleká. Však ty mne poneseš, nesls mne tak dlouho, můžeš ještě dál! Kdo mi tě dal? Sám sis mě přinesl při narození. Prosím tě, vlez tu do lahvičky, ponesu tě lehčeji. (Bída si dala říci. Jeho radost, zandá lahvici zátkou a bídu vstrčí do rákosí do bahna v rybníce.) Žena přijde: Cos tak veselý? Pochoval jsem svou bídu tuhle v rybníce, nyní bude dobře. A kdes ji pochoval? Ráda bych ji viděla, jak vypadá. Snak bys nechtěla, abych ji zas pustil? (Hádka a váda.) Žena křičí, lidi se sbíhají, že ji muž chce bíti. Konečně přijde Jiřík, uchlácholí ji, a prosí, aby ho vzali s sebou. Vychovali jej, že jim nyní v cizině může býti nápomocen, a svolnjí. S Bohem sousedům! Kateřina přinese ještě na cestu bochník chleba a něco peněz. Dá Jiříkovi požehnání za matku. Sbor opakuje.

III. Dělníci kopají v Benešově zahrad? v městě sklep. Mezi dělníky Václav, Dorota a Jiřík. Váslav dozorce dělníků a ředitel kopání. Sbor dělníků. Otálejí při práci. Václav napomíná k pilnosti. Odpor, výčitky, že oni jsou městští domácí, on že přišel, kdo ví odkud i odraný, a teď jim chce poroučeti. Václav předstírá svou povinnost, a tím, co jest, že se stal důvěrou svého pána. V tom poledne. Dělníci hodí motykama a lopatama a rozejdou se. Zůstane Václav, Dorota a Jiřík. Mlčky modlí se poledne. Dorota jde nakoupit chleba k obědu. Jiřík jde pro pivo k Benešovi. Václav sám. Vezme motyku a kopne ; v tom se země ozve a vyskočí Štěstí, pokloní se Václavovi. Václav v rozpacích klaní se krásné paní. Ne já paní, tvá služebnice i ochrankyně. Jsem Tvé Štěstí, sestru mou viděls u bratra svého sbírat klasy. Tuhle, kopej. (Zmizí.) Václav v tom místě kopne, přijde na železnou truhlici. Zatím žena a Jiřík s obědem. Pomohou truhlici vyndati ze země. Otevrou : plná zlata ! Jiřík běží pro Beneše. Mezi tím žena Václavova Dorota, chce si některý dukát vzíti. Jiřík brání, že není jeho. Váda. V tom Jiřík s Benešem. Beneš dí, je tolikrát na torn místě kopáno, oráno atd. a nikdo nic nenalezl. Dává toho polovici Václavovi co šťastnému nálezci. Václav činí Jiříka spolu-majetníkem darovaného mu pokladu. Po právu i po slušnosti náleží ti polovice. A nám nic? Naděje Jiříkova o Lidušku. Suma však ještě nestačí, aby se vyrovnala jmění Matějovu. Chce sloužit dále.

IV. Obydlí zámožného Václava. Jiřík stojí u psacího stolku před knihou obchodní a počítá, co již asi má, aby se mohl ucházeti o Lidušku. Jmění jeho skoro se již rovná jmění bohatého Matěje. V tom vkročí Václav s Matějem. Václav kupoval obilí na trhu, v němž vedl s Jiříkem obchod, a nalezl tam Matěje, který přivezl obilí na prodej do města. Václav jej poznal a pozval k sobě. Matěj však Váeslava nezná, ale poznal Jiříka a Dorotu. Dorota zhrdlá Matějovi nastrkuje k políbení ruku. Chlubí se. Matěj diví se, po straně nedůvěřuje. Na to Václav dal se mu znáti, a vyprávěl mu, jak ke štěstí přišel, na to pak pozval Matěje k obědu; jeť