Až budou cesty tyto na konci, hodlám připraviti k tisku »Obyčeje národa českého«. I u'inil sem si již napřed jakýsi systém, podle kterého sbírky své rovnám a i tak vydati chci; kterýžto Vám k laskavému posouzení tuto v krátkosti předložím, s tou však prosbou, aby ste to ráčil na ten čas při sobě samém zůstaviti.

Povědomo, že zvyky slovanské téměř všecky kořeny svými sahají do dob pohanských; tož platí i o obyčejích větve českoslovanské. Z té příčiny chci za úvod položiti stručnou theorii náboženství přírodního se zvláštním vzhledem k národu slovanskému, tak, abych se mohl při jednotlivých zvycích na to odvolávati a je tím vysvětlovati. V částce první na to podám zvyky, ježto se řídí po-stupujícímidobami roku, od počátku jeho až ku konci, »od Vesny po Moranu«; v částce druhé obyčeje spojené s postupujícími dobami života lidského vůbec, od kolébky po rakev, do třetí pak částky chci vzíti vše to, což v prvních obou nemá místa, totiž naše »Zarysy domowe«, arci jinak zpořádané, než Wójcický to byl učinil. Rozdíl tento se mi zdá býti nejpřirozenější, alespoň není tak namátný, jako jinde nacházívám, ano i v samém jinak důkladném díle Sacharovu »Skazanija ruskago národa« vyd. 3tí. Zatím chci pokračovati u vydávání písní národních, jichžto svazek 3tí z censury očekávám. Svazkem tímto skončím sbírku první. Dříve nežli k druhé přistoupím, hodlám vydati mezi tím některý svazek báchorek neb pohádek národních v próze, jichž také hezkou sbírku již pohromadě mám. Zel mi toho, že sem musel písně vydávati beze všeho systému a uspořádání, tak jakž se mi byly právě sešly; a však záleželo na tom, abych s tím, byť i nebylo vše dokonalé, neprodléval, chtělli sem předejíti nové skvrně, jenž se v ohledu tom na národ český chystala, totiž sbírkám, činěným od lidí, kteří ani pojbmu nemají o tom, co jest píseň národní, přijavše do sbírek svých nejen všecek neřád literatury dvougrešlové, nýbrž i písně a překlady básníků novějších, zkrátka vše, co se zpívá; a k tomu nemají ani za mák vtipu hudebního, aby mohli píseň národní zazpívati, tím méně pak nápěv napsati. Arci že mám nyní o ně nepřátel víc, a nebožtík prof. Müller, kterýž se byl znaučil s katedry odříkávati, že Čechové již všecku národní poezii pozbyli, odvolávaje se přitom na sbírky Ritters-berga a Gelakovského, neostýchal se po vyjití mého svazku prvního v Bohemii veřejně hlásati: »dasz der Beweis von der wirklichen Existenz dieser Lieder unter dem böhmischen Volke schwerlich auf die Stufe historischer Gewiszheit gebraucht werden könne,« čímž mne tak veřejně za podvodníka vydával. Bůh mu to odpusť! A však což diviti se Miillerovi, nepříteli národa českého? vždyť pak i sám Č. sbírku mou, dřív ještě nežli vyšla, zavrhoval, an, prý mimo to, co on již vydal, sotva ještě 50 písní v Čechách se nalézá, a ty že on již také má. Tak jest to s tou učeností za kamny, kterážby se nezpečovala i svou vlast potupiti, jestli že se něco do její přihrádky nehodí! G. ještě r. 1840 ve svém »Ohlasu písní českých« hlásal, že žíla básní rozpravných u nás bez mála dočista (rozumí se od něho) již přebrána: a tu najednou síla epických básní, tak čistě