Když ovce tuze skákají, hlavami se trkají, časně se k pastvě mají, jdouce z pastvy trávu žerou, odehnati se od ní nedají a do ovčince jíti nechtějí.

Když jest viděti málo hvězdiček, kdy se hvězdy tuze třpytějí a Berné kolo mají, aneb když mnoho hvězdiček padá.

Když čápi čili bohdali mladé v hnízdě přikrývají.

Když se holubi ve vodě koupají a pozdě na večer domů lítají.

Když rosa nepadá aneb padlá hned zase zmizí.

Když ptáčnice po deváté a amerikánský měsíček po sedmé hodině ráno ještě má lupeny zavřené.

Když se velké oblaky jako hrady a skály na nebi zdvihají, malé rostou; nebo když husté černé oblaky s větrem povstávají a s nimi táhnou; když slunce ohnivě zapadá a oblaky jsou černé, vodnaté nebo červené; když jich mnoho nad samou zemí visí a když dole jsou černé; když přecházejí do zelena; když se táhnou mlhovitě a tmavě před východem slunce aneb když jinač vodu táhnou.

Říkají též »věčná honba«, o které mi vypravoval jistý hajný: Byl jsem v lese na Záluží. Všude bylo hrobové ticho. Pojednou jsem vyrušen z klidu silným hlasem psa, který vydával zvuky psa honícího. Sotva že jsem domnění pojal, kterým asi směrem pes běží, již honci prchají letmo kolem, a štěkot psa ozývá se v době 4 minut na »Fetrlovských skalách« a dále k Chmelné. Poznal jsem, že to zase ta divoká honba, slyšitelná sic, ale neviditelná.

O téže honbě vypravoval mi otec můj. Pásl na poli pod »Luci-pírkem«. Na pole byli na jaře silí pšenici, majíce ji za járku. Pšenka vyšla, ale byla nízká. Nehodila se než k vypasení. Vyhnal tedy jednoho dne na »půzimek« (podzimek) voly se sousedem, a oba lehli na zem. V tom uslyšeli směrem k Záluží štěkot honícího psa, hned na to fičení ve vzduchu, jako když honci v nejrychlejším kvapu letí na koních. V několika okamžicích ozývala se celá honba v lese a hned zase až u Chmelné.

O této honbě vypravoval mi jiný stařec z Roku takto: »Seděl jsem k večeru před chalupou. Najednou uslyším zvuky trubek loveckých a štěkot na pláni honících psů. Dobře jsem věděl, že v tu dobu nikdo zde honiti nemůže, protože jsem byl strážcem (!) honu. A pak ta doba večerní! Vyběhnu rychle a chci již spustiti myslivecké sakry. Tu slyším nedaleko týž štěkot prchajících psů, šum lovců, a vše letí směrem ku Chmelné. »Věřte mi, pane, nebylo mi volno, když vichr honbou způsobený mne ovanul. Jsem. starý chlap a není minuty noční, kde bych nebyl lesem se ubíral a nebojím se; ale tehdy nebylo mi volno. Věděl jsem, že to byla ta věčná honba.«