Otevřou-li jim, napřed vejde kočí, vede kobylu. Kočí má bič, kabát obyčejný, vousy z koudele. Kobyla má hlavu z nohavice, nabarvenou na černo, a mezi očima má bílou lysinu. Je ušita z bílého hrubého plátna. Pod ním jsou schovaní pacholci. Zadní má připiatý na pásku ocas ze slámy. Přední přimáčkne se ke dřevu, na němž je přidělána kobylí hlava, drahý si dá přednímu ruce na rameno a sehne se. Jsou-li schovaní lidé pod plátnem malí, přiberou si ještě třetího, zadního. Za kobylou jde kozlík. Má na tyči vyřezanou ze dřeva hlavu kozí s rohama, kterou drží nějaký hoeh. Přiváže si ke kozí hlavě plachtu a pod ni se schová. Za ním jde žid a židovka. Žid má pytel na zádech, místo kabátu obrácený kožich, má dlouhé vousy. Židovka má šaty jako obyčejná ženská a na ruce má mošnu. Za ní přijdou ještě dva kozlíci. Kočí křičí »Hijé!«, šlehá kobylu bičem. Kobyla skáče. Kočí prodává ji hospodáři: »Kupte si ji, pantáto! Já bych ji neprodal, ale nemám jí co dáti. Ona i hřebíky žere, takovou kobylu nikde nekoupíte.« A při tom jí potřepá. Ale jak na ni někdo jiný sáhne, kobyla kopá, kočí ji potřepává, ale kobyla začne kopat ještě více. Kočí řekne: »Je moc bujná« a provádí ji po světnici. Žid a židovka prodávají nitě, tkaničky a vyndávají na stůl z pytle a mošny řezanku a seno. Při tom říkají: »Panímámo, takové pěkné nitě, a tak lacino vám je dávám.« Kozlík skáče, a kde koho může, trká a bečí. Když odcházejí, kobyla dupe, kočí křičí »hijé«, kobyla zvoní, kozlík se ještě několikrát vrátí někoho bucnout a pak jde za klibnou. (Stanislav Klíma, Pechova Lhota.)

»Tri králové« se Sepehova. Jsou to praví patriarchové všech nynějších »tří králů« v okolí Milevska, tři'bratří Kolářové (vulgo Koksové), z nichž nejstarší — bývalý zedník, nyní na výměnku u své dcery — narozený r. 1830, začal choditi »třemi králi« hned r. 1872, tedy 421etý. Jeho bratři, jsou také starci u věku 72 a 66 let, ale statní, z nichž jeden slouží za čeledína ve dvoře a druhý hokynaří. — Jsou to tíž »tři králové«, kteří za mého dětství, před 30 lety, jako vysocí, statní mužové, věkem pokročilí, k nám do mého rodiště chodívali a vážně, zbožně své výkony předváděli, že jsme je považovali v dětské fantasii za zjevení nadzemská. Zpěvy jejich provázel s nimi chodící člověk jemnou hrou na tahací harmoniku. Z jejich tříkrálové hvězdy šesticípé, jejíž pole polepena střídavě žlutým, zeleným a červeným papírem, schválně promaštěným, šířila se tehdy přidušená, tajemná záře splývavě různobarevných odstínů. Chodívali od posledního svátku (27. pros.) až do Tří králů a ještě déle po okolních místech až tři, čtyři hodiny daleko od Sepekova, na př. až za Nadějkov, Stálec, Stehlovice, Ickovice. — Po produkci harmonikář hrál na přidanou písně: »Praha je překrásné město . . «, »Nebojme se, lidé chudí . . .« a jiné. Od lidí dostávali zvláště obilí. Ještě r. 1908, kdy obrázek pořízen, chodili zpívat po Sepekově. Měli na sobě bílé košile a modré pentle a koruny s pozlátkem a různobarevným papírem polepené. »Černý vzadu« (Baltazar) přes košili měl černý kabát téže barvy jako kytli (sukni) z tuhé látky, v obličeji se nikdy nečernil. Bílí králové měli bílé sukně tenké. Když přišli do stavení, postavili se do řady jeden za druhého: Kašpar s hvězdou jako první, »černý vzadu« poslední, a dali