velmi strašná a bouřlivá. Když vyjede, člověk ho hned nevidí! ale raeho-cení jeho velikánského vozu, hřmot a dupot, řičení a frčení jeho bujných koní už zdaleka slyší; pocestný se hned leká. Hrozný vítr po něm se strhne, zvláště když s pověšeným jede. Tu nastane strašný vichr bouřiti, protož až podnes na Cechách ono pořekadlo v obyčeji máme říkati, když silně povětří se strhne a dlouho trvá: »I toť se musil někdo pověsit,« a zlý duch (čert) jinak nejezdí nežli v krutém povětří, tudy kudy jede, všecko rozláme a rozdrtí, povrací a rozmete; pročež když s hory Besvelské vyjede, stromy lomcuje na hoře Bes-veli a po stráních, tak že jeden kmen o druhý se klátí a tluče, ohýbá a se tře, až kvičí a vrzá, klesť z nich sem tam lítá a dolů padá, jakoby je všecky z kořene ten zlý-duch vyvrátiti chtěl, ač se jich mnoho rozláme a vyvrátí. On zvěř a ptactvo horem a dolem plaší, a brav se pasoucí po stráních jak ho ucítí, v hromadu se sběhne a pes u noh pastuchových se krčí a skučí; zajíci do křoví zalézají a ptáci do skulin zalétají a pocestní lidé se ho děsejí; zvláště vozkové, když ho na cestě ze Zantové rokle běžící dolíkem klikatým k hoře Katusické potkají. On žádnému vozkovi se nevyhne, do každého vrazí, často i vůz mu převalí a rozláme, dobytek mu utejrá, tak že někdy potažný dobytek vůz bez nákladu nemůže v Zantové ani v Katusické hoře utáhnouti, hned se zapotí a zůstane státi, ušima střihá a frčí, vplivem tohoto zlejducha.

Tentýž Běsvel, pravějí památníci, když od Malých Besdejšek (severozápadu) na východ, přes Březovice, Valikov, Valovickým dolem, Ohradou dolů, pod horu bezvelskou přichází (kudy i jarní voda silně těkává od Valikova až po Hrdlořezy v Debři do Jizery se vylévá, do které mnohé pocestné smetl, skoupal a potopil), v této době hrozně a strašně si počíná. O žních nejvíc v onom okolí v poledne s polí často do Krp a Bořku se-žaté obilí sebere, hrách a vikev v jeden to chumel stočí, vzhůru do povětří vynese a na okolní stráně týž Čertík (Rarášek neb Poledníček) lidem zanese a semo tamo ve vrtořezných roklích Březinských a Pluženských pod horou Běsvelskou do děr skalních zastrká, jehož lid proklíná a se ho bojí, každý naň u vítr třikráte plivne, a on uhání pryč, ale když s ním jede ve žních jeho žena Běsná, přetvořená Polednice, tatáž člověka, po-dělkujícího v poledne na poli aneb v lese, se ho chopí, s ním tancuje, vrtí a točí, až jej přetrhnouti může; už prý mnozí se od toho vrtění rostonali, a smrtí to zaplatili, nejlíp jest, kdož tuto babiznu »Ježibabu« před sebou tancovati vidí, hned na zem ústy k zemi padne, ona jej co světilko v způsobu kozy na zádech podupe; nemůže mu prach a písek do očí v mecti a nim o zem mrštit a na zdraví mu uškodit, a ona točením svým odběhne dále. Slováci pravějí v podobné době: že Čert s babou slaví sobáš (oddavky) že se osobašil a s babou tancuje, ať jest to na vrchu neb na poli. A na Čechách místem lid křičí, když spatří na silnici neb na polích prach s větrem se točiti a vzhůru nésti: »Hleď, hleď! Rarášek nebo Čertík, čili Poledníček chytil babu, drží svatbu a s ní tancuje.«

Tatož diblice co Rimbaba s hromem také o bouřce v oblaku mračném jezdívá, kroupy ledové na osení vysejpati a zničiti Rimbohu, muži