Bejčí svatba na Písecku.

Sejpka« nebo jak též někde říkají »bejčí (býčí) svatba« udržuje se posud na Písecku. Jest zvykem v mnohých obcích venkovských pastýři, koňákovi a husákovi za pasení dobytka dáti určitou míru obilí z každého kusu. Jakmile ae přestane pásti na podzim, obchází tito tři všechny sousedy, jichž dobytek pásli, aby vybrali od nich obilí, které »sypati« jsou povinni a jež se pak snese ke starostovi. Z takto »sesypaného« obilí dá se pastýři a koňákovi určitý, každému z nich patřící díl, kdežto husák ponechá si vše, co vybral.

Dříve dostávali obecní sluhové tito díly větší, za to ale musil pastýř a husák dáti po dvou, koňák a každý z domkářů a podruhů (kteří mimo to též z dobytka sypati museli) po jedné huse k hodům, které si sousedi vystrojili u starosty něklerou sobotu večer po sv. Martine. Každý z těch, kdo husu dáti musil, měl tuto doma upéci a večer před ustanovenými hody tuto k starostovi donésti. Dávali pak se jen »staré husy« (trap husí); »mladou hus* (končetiny a vnitřnosti) mohl si každý nechati pro sebe. Z obecního jmění koupilo se nějaké to vědro piva a kořalka k tomu. Hodů zúčastniti se směli jen celoláníci (sedláci), pololáníci (jinak polodvorníci zvaní), chalupníci (čtvrtláníci) a z obecních sluhů kovář. Pastýř, koňák, husák a hajný jen přisluhovali, při čemž ovšem se také trochu přiživili. Domkáři a podruzi se súčastniti nesměli.

Jídelní list při hostině téio byl jednoduchý; nejprve se snědli pečené husy a pak se pilo obyčejně až do rána. Malé děti a výrostkové bývali při tom, »na čuminách«. Dostalo se jim obyčejně po krajíčku chleba namočeném v husí omáčce a též trochu piva. Sousedu, který se súčastniti nemohl, poslána čásť husy naň připadající a nějaký ten džbánek piva do domu. Ostatně posílali sousedi i manželkám svým domů ze svého dílu po svých dětech, které obyčejně přítomny bývaly „na čuminách«.

Že bývalo při tom veselo, rozumí se samo sebou, neboť český sedlák umí býti vesel, »když se do toho dá«; pak zapomene na daně a veškeré tísně.

Poněvadž se stávalo, že přišel ten neb onen z těch, kteří husu měli dáti a stěžoval si, že mu husu ožrala kočka, nebo že se mu připálila, nebo všelijak z povinnosti své se vytočiti hleděl, ba že se i sedlákům vysmívali, že se nechají krmiti od obecních sluhů a pod. a konečně, poněvadž dozorčí orgány zapověděly užívati obecního jmění k soukromým účelům, změnil se obyčej tento poněkud, ač někde, ovšem že »pod pokličkou«, dosud žije.

Obilí »sype« se jako dříve, jenže míra udělovaná pastýři a koňákovi je nyní menší poněkud; za to z přebytku nasypaného obilí koupí se nějaké to prasátko na pečínku a droby, pak nějaký ten soudek piva a starý příjemný obyčej se slaví rok co rok opět v týž čas, s týmž programem a týmž způsobem. Domkáři a podruzi jsou vyloučeni z něho pořád.