str. 234
Až potom když slunce k hoře Pospíchalo velmi prudce, A ptactvo na své sedadlo Všeckno se již ubíralo, Navrátil jsem se domů zas, Zdál se mi být kratičký čas.
Odkud jsem byl z loďky vyšel, Na to místo jsem zas přišel, Ale neštěstí veliké Přišlo na mně nenadále, Neb tu lodička nestála, Nevím, zdaliž pryč uploula.
O sladké lidské nadéje, Jakž se divně v světě děje, Toho jsem se nedomníval, Nikdy neštěstí nenadal, Abych tu v veselém háji Smutným býti měl v tom ráji.
Hle musiljsem tu zůstati, Nemohouc přes moře plouti, Vrátil jsem se odtud zase, Chodil smutně v noci v lese, Tak že veselost prvnějsí Smutek přemáhal nynější.
Pominula noc, přišel den, Nebyl žádný na očích sen, Dočkal jsem se druhé noci, Nenalezl jsem pomoci. Ach můj smutku o bolesti, Nenadal jsem se žalosti.
Abych měl v líbezném háji, Zarmouceně zahynouti Tak jsem tu často naříkal, Hlasem zarmouceným volal, An se v lesích rozlíhalo, Že mně ptactvo litovalo.
Osm dní a osm nocí
V takové jsem lamentací Musel na ostrově býti,
S zvěří lesnou trávu jísti, Když pak devátý den nastal, Co umrlý jsem se toulal.
Padl jsem v prostřed louky, kdežto stály lípy velký, Tak jsem měl, že tu zůstanu, Na tom místě hnedky umru,
V tom se nenadále ptáček Na strom posadil slavíček.
Pěkně sobě pokřikoval, Divné spěvy provozoval, Kteréhož jsem tak poslouchal,
Na něj často smutně vzhledal, Až jsem v dřímotu upadnul, Pod tím stromem tuze usnul.
Divné se mi věci zdály, Divné sny mi přicházely, Viděl jsem na nebi předně Jasnou hvězdu podle slunce, Kterážto se jasně stkvěla, Ve dne v noci vždy svítila.
Měl jsem, že by Venus byla, Ale divná věc se stala, Neb když potom velmi brzce Stalo se zatmění slunce, Blesk svůj ztratila všecken, Nesvítila žádný víc den.
Až potom po dlouhým čase Jasnost mnohem větší zase Dostala a ve dne v noci Svítila v slunečné moci, Tak jakoby slunce nové Nastalo anebo druhé.
Které vždy nad zemí stálo
V horizontu našem bylo, Ale na moře svítilo,
Tam svou jasnost obracelo, Tak že kteří jsou na zemi, Ve tmách choditi museli.
Viděl jsem více, že krásný Přišly jsou ke mně tři panny, Z nichžto jablko zlaté jedna
V bílé ruce sebou nesla, Které do mý ruky dala, Takto k druhým promluvila:
Poďme zas neb cestu tento Nalezne, když vstane snadno, Nechtíť laskaví bohové, Aby umřel v tomto místě! Řekla a hned bez meškání Zmizela na okamžení.
Lek' jsem se, kde jsou děly,
V tom se oči probudily, Vstanu, hledím, co se dílo, Vůkol nikdež nic nebylo, Hledím, kde jest jablko zlatý, Které daly do mé ruky.
Nemám v ruce nic jinšího,
Než malé nití klubíčko
A to roztočené ještě,
Od něhož šly dlouhé nitě.
Nad tím sem se lek' náramně,
Však že není fantasie.
|
|
|
