str. 263
přena několika sloupy tvoří před domem otevřenou předsíň, loubí (L) (Laube). Zvláštní jest, že týž půdorys vykazuje starořecký chrám, kde vnitřní prostora s oltářem obětním zcela odpovídá ohništi a předsíň má nádherné sloupoví. Bosenská džamia a naše staré dřevěné kostelíky mají také předsíň.
K čemu sloužila předsíň? Patrně byla k ochraně uvnitř hořícího ohně, aby při otevřených dveřích déšť a vítr oheň nedusil. Armencům je předsíň (srah) letním obydlím ; Rumunům také, sluje prispa. U Slo-vinců nalézáme lopu, lojpu; jinde, posud na Moravě žudro (slovanská změna z latiny středověké : solárium) atd. Vzpomeneme si na to později. Henning nazval tuto formu obydlí »arijským domem«; dokazuje, že Indoevropané přinesli si ji již ze své pravlasti.
V zemích alpských a tu i tam na Šumavě jsou v používání dymnice (Rauchstube). Oheň hoří tu na velké hliněné lavici; ohniště (O) s pecí (P) zaujímá až 1/a prostoru. Kouř jde do světnice, saze usazují se na stěnách v lesklém sametovém povlaku. Oči a plíce cizince nesnesou dusivého zápachu, ale domácí tomu zvykli, klidně v zakouřené místnosti pracují, vaří, ano i spávají.
Charakteristikou dymnice je spojení ohniště s pecí. Srov. plánek čís. 9., 10. S hornoněmeckým domem má dymnice styk jen geografický. Vývoj její nedospěl ke kachlovým kamnům atd.
Stopovali jsme vývoj obydlí. Jáma se střechou, pak stan nad zemí člověku nejprve stačily. Pak přidával stěny pletené, později roubené. Kočovný život ho vedl, aby bydlel na voze. Od obydleného vozu byl jen krůček k pohyblivému domu. Pak dům lpí na půdě pevněji; má ale jen jednu prostoru obytnou. (Pokračování.)
Jan Fr. Hruška:
Karak se Hondza ženil.
Chodská pohádka. (Konec.)
Káěe se mu smíla do vočí, hale Hondza si myslil: »Jen se smij, já jinač nehudělám.« Ha teky nehudělal. Hnal se s dvírci dál, jako by šel s prázdnem.
No, dyž se tak s dvírci hnal, Káče ho nechala ha šla zase napřed a zase si tak lecos povídali.
Najednou povídá Hondza: »Hinaj, Káče, povídám, ta cesta tim lesem je dnes fláká dlouhá; dyť huž sme míli minout Babyloun a my sme pořád v lese.« Zastaví se, vohlíží se, sundá dvírce. »Do pecí« povidá. »My sme zbloudili! To že sem tě nechal napřed a pro ty dvírce sem neviděl. Hale nedělá nic, pudem eště kousek a já se zase vyznám kurykam.«
Ty milije šli voni eště kousek a šli hodnyj kus a Hondza se přece nevyznal; museli maním, cesta žádná, pěšina taky žádná, ha Hondza ke všemu musel se skrz houští prodrapávat s dvírci! Toceví, zdržílo je to
|
