Haž konec konců přišli na takový piáno ha vokolo toho piána les šudýš jako zeď a nemohli dál. Ha co bylo nejhoršího: huž se zaclo šírat. Povídá Hondza : »To by byl přece čmert, habych já lesák zabloudil z Dra-ženova na Kubici. Ha k tomu eště,« pomyslil si, »dyž si vedu démů Káču.« Hale to huž neřek nahlas. Tuto řek a flek s dvírci, napliv si na ruce a huž se soukal na nyjvyšší jedlinu, co tám před nima stála.

»Marneči, cák to zas děláš?« volala za nim Káče šecka plná houz-kosti, dyž se jí Hondza ztrácel v kotvích.

»Nebuj se nic !« volal Hondza, »to se tak dělává, dyž se zbloudí. Vylezu baž do vrcholku, podívám se, kam slunce zapadlo ha budu hned vědět, hde leží Kubice.«

No, dyž Hondza tomu tak rozumíl. Káče nemohla nic říkat, hale než Hondza slíz delů, celá se strachem cintovala. Jak pak ne, musíme si pomyslit: naše lesy tenkrát! Tenkrát v tuvtich lesích byli ešte vlci a nedvědí a potom roubíři tu byjvali, ňákyj Prunykirkl mu říkali, ten byjval jejich hlava.

Hondza slíz a povídá: »Káče, plátno nic, na nebi huž svítí vězdy, já se dobře nevyznám. A víš-li ty co — cák se budem po tmě štrachat v houští: Tu je takový piáno — nevidáno — dy my tu dnešní noc prospíme pod širým nebem v lese.«

»Muj králi slavenyj«, spráskla ruce Káča, »to tak, háby na nás přišel Prunykirkl nebo háby mne tu sežral nedvěd!«

Ha začla milá Káče Hondzovi štinkat. Hondza hale zatíl pěstě a povídá: »Blahová ty, chtíl bych vidět ha třebas hned, hdo by tě moh hublížit, dy já sem tu s tebou ha šlaku třebas to bul i nedvěd nebo vlk !«

Káče se zase vohrozila. Zpomínala si, jak Hondza před nedávném s tima rukama vytáh celou fůru votavy z běhna ha ičko viděla, karak Hondza ty ruce zatíl. Draci speru, myslila si, ten muj Hondza by vo-pravdu rozmáčk i Prunykirkla. Hale potom si zase zpomíla na ty vlky a na nedvědy; copa dyby se jich přihnala celá smečka'? Ha zase se bála zrovna dost.

Dyž to Hondza viděl, povídá: »Počkyj, Káče, já mám chčasnyj nápad!«

»Jakyj?« ptala se dychtivě Káče. Hale Hondza rnž neřek nic, vzel dvíree a postavil je k jedlině, vysoukal se drobet, jen co moh jednou rukou první kotvi se zachytit, druhou chap po dvířcích a huž je tahal nahoru do kotví.

»Hondzo, cák to zase děláš?« volala z dola Káče celá vyjevená.

»Za chvíli huvidíš!« bylo slyšet Hondzu nahoře. Drobet se tám potom šmakal a slíz delů; šechen se šebelil. Suyjb se potom, natrhal náručí mechu ha s mechem zase nahoru. Potřetí slíz delů ha kyjb na Káču, háby mu vlízla na řibet. Káče huž ičko věděla. Ha napadlo jí, že mil Hondza předce pravdu, dyž řek »Nevíme, k čemu budou dvíree dobrý!« Tuze se jí nechtílo, hale dyž si zpomíla zase na nedvědy ha na Prunykirkla, myslila si: Jistota je jistota! Ha proto raci chutě na řibet a milyj Hondza s milou Kácí zase pěkně vysoukal se na jedlinu ha tám Káči pěkně posadil na dvíree mechem vystlaný a vopřený dobře mezi kotvěma