dynka z látek, lézal smetano a kopal se v mlíko. Dež tam hospodeň zas nesla mliko, ohrozela se nad tó škodo. Včel co só mličárně1), ti hadi se vestěhovale, protože hospodeně pro ně nemajó mlika.

To bech ani nevěře), debech to sám nebéval viděl, že hadi snášijó véca, tak jak hroby palce dlóhy. Neboščik pan polesné Sázel chodíval rád, k Bečvovymo mosto a měl psa — mordióna.

Jedno na jaře taky tam šil a přenda tam, viděl v Bečvě hadu klobko veleky jak diža. Napřeď se zarážel, deť ješče takové selo hadu před tem nikdá neviděl, co má dělat? Jak on bel nebojimsa, dal ráno do nich a á pes mordión, jak temo bel očené, zrovna za ráno do vodě meze te hade a šňopákem postil se do nich a pár jich vetrhl z klobka a venesl na most pánovi.

Tenkrát sem viděl,, jak padale z nich strachem te hroby véea, bele bily jak šatka. Królil sem hlavo nad tém, že hadi nemajó křidel a peři a přece že snášijó véca. Pes jich nechtěl ani lézat a já sem se teho bál dotknót, ale z teho něco nepovstalo. Debe tak ti hadiska se na mě dozrale a pak někde žédlama mě popchale? Co bech si na nich vzal?

To odedávna sem sleehával, že v hrobó mšo svató nemá se do lesa chodit, vekládale to taky muj stařeček — Buh jich slav, bele to dobré člověk, dědil sem po nich na měřečko pole — a ti taky cose pamator vale. Aji já mužo k temo něco dodat a nemám těch let toli.

Jedno šil sem do lesa v nedělo v hrobó podívat se, ešle chlapci nevebirajó ftáke; na ráni2) sem bel. Venda do lesa slešim zvonit pozdvi-hovákem3); dělal sem třekrát Bože Oče4), stáno a do a to na cestě lesni postavil se protivá mně had, klosté jak násatka od biče, skoro tak hrobe jak chlap, jazečeskem sečel až hrůza poslóchat. Takra debe mě tak pichl a napostil jedo! A tož daja do ket prášel sem dom a doběhna chajdě, sotva sem déchal. Stará se ptá, co ses zvilřel, co je tě? Tož ji vekládám a ona hrozela prstem: Tož tě nepovidám, abes v hrobó nelózel lesem, chceš, abe tě poščénale hadi? Dal sem si řict a od té době les mě v hrobó nevidí.

Děkan Sušický, Karel Fr. Rosacinus, sebral z úslního podání lidového i ze starých pamětí zprávy a zkazky o sv. Vintířovi. Ze starého opisu ze 17. sloletí otiskujeme jako příspěvek k dějinám krajiny i lidového podání pošumavského, zároveň jako doklad o názorech tehdejších o zázračné domnělé síle obrazu sv. Vintíře a jeho kaple i studánky. Za laskavé půjčení spisu děkuje redakce p. prof. V. Z.