V této kapli dobrovodské, kterou jeden z rodu pánů Čejkův rytířův z Olbramovic, jak na Dlouhé vsi byli, dal vystavěti, spatřuje se na oltáři zázračný obraz aneb contrfect řezbovní svatého Vintíře, poustevníka, o kterémž starší Čechové svou správu činí, že jsou ho před mnoha lety pastýři pasící v lesích, v nějakým dřeví nalezli, odkudž jej vzali a do kostela hartmanického donesli, — ale týž obraz odtud se ztratil a sem se zas dostal, kdežto s podivením nalezen jsa, do kostela svatého Mauritia, čtvrt míle dobrý od Hartmanie ležícího, vnesen byl, však i odtud odejdouc, na své místo zase jest přišel, kdežto od vyslaných nalezen, do kostela petrovického dán byl, ale i odtud mocí božskou se ztratíc, na své místo jest se dostal, o čemž když hartmaničtí přezvěděli, pro něj poslali, jej odtud vyzdvihli, do městečka svého donesli, v truhle zavřeli, řetězy zatáhli, co nejlépe mohli, truhlq zaopatřili, však předce i z té truhly se ztratil a v předešlém místě nalezen byl; naposledy pro něj posláni jsouce, nesouce jej dva, zle jsou s tím obrazem zacházeli, jej bili a posměšně k němu mluvili, že vždycky ucházel a oni že musejí pro něj choditi; tu týž obraz na ně se obořil, oba na zem porazil, osedl a že byl by je tu i podávil, kdyby jiní lidé k tomu se netrefili, kteříž vida je pomačkané a ochroměla, pobožným napomínáním k pokání vzbuzovali, oni pak pocítivše moci Boží společně slíbili, že témuž obrazu ku poctivosti z prken a dříví malý kostelíček vzdělají, aby zase uzdraveni byli, což jak se stalo a dotčený kostelíček vzdělaný byl, i učiněni byli zdraví a Pánu Bohu děkovali. Dotčený pak obraz svatého Vintíře s náležitou uctivostí na své místo dodán a potom v témž kostelíčku postaven, svatou bázní a hrůzou okolní lid naplnil, tak že s nemalou pobožností čest se mu vzdávati počala a lidé patřící na zběhlé zázraky, kterými se zjevně prokazovalo, že Bůh všemohoucí ke cti a chvále téhož svatého dotčené místo zvoliti ráčil, nábožně jej navštěvovali a v potřebách svých svatého vzývajíce potěšitedlně uslyšáni byli. Potom pak v následujících časích přihodilo se, že jeden nevážný člověk do téhož kostelíčka vsel a rouhavá slova k obrazu mluvíc, aby s ním do krčmy šel, co tak dlouho o suchej hubě tu je ; z oltáře jej vzal a pod ramenem z kostelíčka potupně nesl, i když přišel k jednomu plotu, kde se grunty Hartmanických počínají, tu týž obraz na něj se obořil, na zem porazil, osedlal a tak náramně stížil, že se pod ním hnouti nemohl, to tak dlouho trvalo, až lidé o tom zvěděli a posledně až přišel kněz a mši svatou za něj sloužil, potom teprv od tíže obrazu sproštěn jsa, slíbil Pánu Bohu, že každoročně tři mše sraté sloužiti dá a vzav obraz v uctivosti, tak těžce jej na své místo do kapličky nesl, že všecek se potil, náramně unaven jsa, ježto prv tak lehce pod ramenem jej nésti mohl; stalo se též, že když lidé toto mísio v vážnosti míti počali a Pán Bůh veliké milosti skrze zázrakův působení putujícím prokazovati ráčil, tehdy jeden Soumar, závidíc Cechům ten obraz, mínil jej z oltáře vzíti a kradmo do Bavor odnésti a když naň sáhl, tehdy obraz se (na něj) obořil a políček Němci dal, kterýž