že se dá panu primátorovi a Pátkovi líbat. Brzo však litoval a napsal pánům kutnohorským žádost, že byl před třemi lety za staršího sládka na kaucí přijat, jak páni v pamětech jistě míti ráčí. Složil kaucí a proto mu ráčili zanechati na vůli i na libosti, aby čeládku svou sám sobě podle vůle své vybrati a složiti mohl, protože podle úmluvy za všelikou škodu stojí sám a odpovídati musí. Poněvadž Štos za podezřelého čarodějníka od domácí i vandrovní chasy udán byl, kteráž prohlásila, že s ním déleji do vyvedení a očištění pracovati nechce a poněvadž v ustraňování piv postižen jest, není spravedlivo, že 19. listopadu 1716 klíče od spilky z moci jeho odňaty a podezřelému podstaršímu v moc dány a odevzdány jsou. Jest však věcí slušnou a spravedlivou, když kaucí prestíruje, aby také jak klíče od spilky, tak také s čeládkou disponirovati mohl, z ohledu toho, že by také sám a ne jiný za nějakou škodu odpovídati musel. Poněvadž dále po všechny časy pivo dobré a od bytné vaří a z toho nejmenšího nerestýruje, žádá pány, aby nad ním ochrannou ruku drželi.

Tak psal starší sládek před příjezdem komise. Když však tato se jej dotazovala, co má proti Štosovi, neuměl nic pověděti. Pouze vytýkal, že primátor nařídil, že se má opatřiti chasou svobodnou a neženatou a Štos že byl ženatec, proto jej chtěl propustiti.

Štosovi však přitížilo, že vysadil své manželce přes pivovarskou zeď u cihelny dva sudy piva a že prodal na vlastní účet vědýrko Matějovi ml. Semotamovi. Ten vyznal, jsa již dříve osobně k úřadu J. M. Gis. šepmistrů obeslán, že roku 1715 před památkou dušiček, když jest byl na křenovce Spálenýho, měšťana a horníka na Horách Kutných, maje ji pronajatou, křen hlídal, okolo 11. hodiny před půlnocí podstarší Štos celé dva sudy piva přes zeď za cihelnou své ženě ještě s jednou osobou, jež tam s trakařem čekala, přesadil a ony že je odvezly. Téhož roku že pak koupil krátce před vánocemi z důchodu loreckého 1/2 vědra piva a poněvadž půlvědýrko o 5 pint větší bylo, k doplnění těch 5 pint, každou pintu za 5 kr, podstaršímu zaplatiti musel. To, co mluvil v oči šepmistrů Bohuslavu Lysandru z Ehrenfelsu a písaři Adalbertu Keglerovi 18. listopadu 1716, byl hotov přísahou potvrditi.

Nemlčel však ani podstarší. Do očí mluvil staršímu sládku, že když jest pro palletu na váhu vejběrčímu jíti měl, by vícej vody na várku dal, tak aby obstáti mohl, mu poručil. Starší však dokazoval, že ačkoli té vody vícej dáno bylo, byvše vyvařena na jordán přece více nepřišla než obyčejně pod cvok. Dotazován i správce, také-li kdy vícej proti obyčeji mimo tenkrát, když se společné pivo vařiti přestalo, přivařováno bylo. Vyznal, že nikdy vícej a tak se komie v tomto bodu k nějakému určitému úsudku nedostala.

Vystoupil ještě výběrčí Pátek, jenž zřejmě nadržoval Štosovi proti staršímu sládkovi. Potvrdil, co mu Štos o starším vykládal a přednesl strany kalův, aby se sládkovi pro podstatné příčiny nenechávaly, poněvadž chová proti obecnímu interessí mnoho dobytka. I komise složila tu věc na prozřetedlnost pánů, mají-li býti kaly, jež starší sládek od obce koupené má, jemu ponechány či nic. Páni rozhodli, aby klíče od spilky