sedlákova velmi se zalíbila, tak že uděliv mu požehnání i památným penízem jej obdaroval. Ta pak sedlák pln radosti z císařského paláce se bera, pravil k stráži: »Kdyby to moji krajani věděli, že papež k požehnání ještě peníze přidává, byla by se celá ves naše sem přihrnula, aby papeže viděla.«

Jaký jazyk v místě, tak mluv. U císaře Josefa vyžádala si jistá paní audienci, a když císař k ní promluvil, odpověděla mu dle tehdejšího zpanštilého způsobu po francouzsku. I řekl k ní rozmrzený nad tím císař: »Proč mi neodpovídáte po němečku? což pak jsme zde ve Francouzích?< a obrátiv se, nechal ji státi. Toto slušné odbytí zpanštilé Němkyňky měli by si mnozí na Moravě za výstrahu vzíti, kteří v Moravě jsouce zrození a moravsky umějíce, na moravské otázky moravsky odpovídati nechtějí.

Zavržený pomník. Když byl císař Josef r. 1784 král. místodržitelství s jinými ouřady do Budína přeložii, žádali Budínští z vděčnosti o povolení, aby mu směli sochu postaviti. Josef napsal na žádost jemu podanou : »Až Uhři urbář (vyměření povinností poddaných) ustanovějí, jako v ostatních mých zemích.a robota zavrhnou, pak budu zasluhovati památník od celého národa ; že jsem ale Budínčanům příležitosti poskytnul, aby svá vína, maso a příbytky dráž odbývali, za to sochy nezasluhuji a jí také nepřijímám.«

Překvapení. Na cestě do Prahy r. 1787 přijel -císař Josef blíž Tábora k hospodě, kde byla právě svadba. I zastavil se a vešel do hospody. Hospodský uvedl jej hned mezi svadebčany a představil mu ženicha i nevěsta, kteříž velmi uctivě jej uvítali. Císař pak připil jim na zdraví a poobveseliv se v společnosti, rozloučil se a odešel. Jak radostně byli ale překvapeni, když zdvihše sklenici, z které císař byl pil, výkaz na 600 zl. pod ní spatřili, v němž císař penězoměnce zplnomocnil, by summu tuto novomanželům co věno vyplatil.

Ujížděl na koni císař Josef II. kolem chalupy, kde koukal chlapec z okna. »Co děláš?« ptal se císař. »Půl jsem doma, půl ven.« »Jak to?« »Tělo mám v sednici, hlavu, krk, ruce, prsa z okna ven.« »Co robí otec?« »Dělá z jedné škody dvě.« »Jak to?« »Hradí trním pěšinku po zoraném poli. Lidé budou šlapati pěšinku novou vedle, bude nová, druhá škoda.« »Co dělá maminka?« »Peče snědenej chleba.« »Co pořád šaškuješ?« »Nešaškuji. Vypůjčila se od sousedky tři bochníky, snědli jsme je a dnes je peče, aby je oplatila, to je chleb už snědenej.« »A co sestru máš? Co ta?« »A co pak ubohá! Ta želí loňského smíchu.« »Co to blábolíš?« »Loni seznámila se s hochem, chystali se k oltáři, on utekl a sestra kolébá děťátko.« (Vyprávěl Josef Racek, starosta v Kostelci nad Vltavou). Překvapuje shoda této rozprávky, skoro doslova, s rozprávkou, jak král Šalamoun (zde Josef II.) rozmlouvá s Markoltem (zde hochem). Viz Zíbrt, vydání: Markolt a Nevím v literatuře staročeské, 1909, nákladem III. třídy České Akademie. Patrný tu vliv staročeské knížky o Markoltovi na lidové podání.

Jakási panička, jménem Voršila, která se skládáním bídných básní obírala, odeslala také jednou dobou takovou báseň cisaři Josefovi s prosbou,