aby ji milostivě přijmul. Místo odpovědi napsal císař na žádost: »Vědomo bud! paní Voršile, by se učila šít košile.»

Ve společnosti ženstva vyhnul se císař všemu rozmlouvání o politice a když se ho jednou při večerní zábavě jakási kněžna stranu turecké války tázala a podotkla, že jistě mnoho nebude z toho k získání, odpověděl císař zkrátka: »Alespoň morovina.«

i Když z počátku měsíce února císař Josef na sobě cítil, že je chorobnější než jindy, tázal se svého tělesného lékaře Quarina: »Kterak je se mnou?« Tento zamlčev se, neodpovídal. »Mluvte bez všeho ostýchání, smrti se nebojím ; jenom pro mé země dobře by nebylo, kdyby mne nenadále překvapila.« »Císařská velemožnosti,« pravil lékař dusným hlasem, »nelze se ani za okamžení zaručiti.« Nato dí mu mocnář pevně: »Jsem vám velmi povděčen za vaší pečlivost o mne a jisté se vám prokáži vděčným.« A brzy na to obdržel lékař 10.000 zlatých darem a dosáhl stavu baronského.

Abée de 1'Epée Čítával každodenně ráno v kostele sv. Rocha v Paříži mši sv. Jednou chtě právě k oltáři přistoupiti, ohlížel se neustále po nějakém ministrantu. Kdosi neznámý, jen po sprostu oblečený, ponavrhl se k ministrování a skutečně službu tu ke spokojenosti duchovního vykonal, jenž potom svého ministranta vyzval, aby s ním navštívil od něj založený blízký ústav pro hluchoněmé. Neznámý přijal vyzvání, vše obdivoval, co spatřil a když odcházel, vtiskl duchovnímu něco na památku své návštěvy do ruky. Neznámý byl císař Josef, jenž obětoval Abéemu zlatou tabatěrku s podobiznou svou, diamanty vroubenou.

Jednou dobou povolal k sobě císař jakéhosi velmi statečného vojenského důstojníka, chtěje mu za jeho rekovnost odměnu uděliti. Předložil mu 300 dukátů a řád kříže zásluh, a pravil: »Vyvolte sobě jedno nebo druhé!« Důstojník sáhl po zlatě. »Goto?« zvolal císař, »peníze jsou vám milejší než pocta?« >V pravdě,« dí vojín, »mám dluhy a kříž pocty přece mne časem nechybí.« Císař usmáv se, daroval mu kříž i dukáty.

Jednoho dne hledě císař z okna na dvůr cis. hradu, znamenal, že zástupník na hradní stráži, jejž mnozí venkované zdvořilým smekáním klobouků pozdravovali, ani si jich nevšímal, nýbrž odvraceje se od nich, netečně si počínal. Bez odkladu velel, aby k němu byl důstojník povolán. Tento nadál se dobrého z následku císařova obeslání; pročež směle předstoupil před mocnáře. Josef tázal se ho : »Vynaložil váš otec mnoho na vaše vychování?« »Ovšem, císařská jasnosti, my všecky děti měly jsme výborné učitele.« »Tak? divím se tomu; jak se to ale děje, že nejste zdvořilejší? Vždyť ani lidem neděkujete, když vás pozdravují. Pamatujte si to: přívětivá tvář a klobouk v ruce je zdarma, a často mnoho zisku přináší.« (Pokračování.)