»Hubička« (Hubička, hubička maličká lahůdka). Dostal jsem je zapsány od Fr. Doudy bez textových změn. Nápěvů k nim jsem dosud nezjistil.

Můj bratr Václav Homolka zapsal do svého zpěvníku č. LIV. »Zrůst« (Marné si děláš myšlénky, dcero, na Jeníčka). Zpívali prý ji vojáci v Ko-iomyji u 14. drag. pluku, nápěv si však nepamatoval.

Z popěvků zpívá se »Vnoučata k dědečkovi« (Stařičký dědoušku náš) nápěvem Erben č. 499. Táž jest v Praze rozšířena vlivem školy s tímto nápěvem:

Ohlasy písní českých obsahují celkově 57 písní a z těch mezi lidem zdomácnělo 16, část zajisté značná. Svědčí to — jak bylo již několikráte řečeno — o velikém přiblížení se Gelakovského písni lidové. Zlidovění bylo touhou Gelakovského, bylo mu ho popřáno v značné míře.

Do školy Puchmajerovy hlásil se ještě z mladší generace básnické Jan Jindřich Marek, známý literárním jménem Jan z Hvězdy. Také on šel ve šlépějích svých předchůdců a jal se překládati ballady staro-anglické, ovšem s lepším zdarem než ti, jež následoval. A byla mu staro-anglická ballada vzorem k jeho původní tvorbě. Historie česká poskytla dosti látky k jeho romancím. Oblíbenou z těchto látek stala se »Božena«.34) Zajisté proto, že má zajímavou látku. Lid libuje si v látkách romanticky zbarvených a zde té romantiky bylo hojnost. Kníže, který po prvém spatření zasnoubí se vesnické dívce! Líbila se zajisté i formou, nehledajíc učeného výrazu. Vždyť měl toto thema na vybranou od čtyř tehdejších básníků: Hanky, Nejedlého, Jungmanna i Marka! Není však Markova romance nejlepší. Priorita náleží Jungmannovi. Ale tato nehodila se formou pro zpěv v té míře, jako Markova, a lid vždy osvojí si nejspíše to, co může zpívati.

Rozšířena jest velmi v okolí Prahy, kde — ze zkušenosti řečeno — lid má více umělých básní přimíšeno ve svých písních než v místech