nečekal u nich výsledků žádoucích. Rozdám hochům potřebný papír, napíši otázky příslušné na tabuli, hoši si je opíši, vyložím několika slovy ducha všech otázek, optám se, kdo něčemu neporozuměl, a jsem s dotazníkem hotov. Mnoho slov potřebí není.

Podotýkám, že obyčejně celý jeden dotazník řízen je jedním směrem, aby nerozptyloval ani paměti ani sebraného materiálu.

Do roka rozdám dotazníky dva nebo tři. Vždy před většími prázdninami. Bývá to především v době vánoční, jež dopřává hochům i jejich přátelům na venkově dosti času k zodpovědění i napsání daných otázek, potom doba svátků velikonočních, a je-li příhodno, i před svátky svatodušními. Jindy ovšem pro nedostatek volného času nebo pro jiné úkoly školní podobných prací na žactvu žádati nelze. — Ale i toto úplně postačí.

Mohlo by se snad jediné namítati, že sbírání tímto způsobem pomalu pokračuje. Jest pravda. Ale na čase nezáleží tolik, jako na vyčerpání látky i míst z okolí. A v této příčině jsme opět ve výhodě, ježto skoro každým rokem přibývají žáci z osad dříve třeba nezastoupených, s. tak v několika letech vyčerpáme jistě okolí celé. Samozřejmo, že vlastní prací materiál doplňujeme.

Dotazníky přesně i zajímavě mnohdy zodpověděné přinášívají po svátcích hoši všichni.

A jak píší ! Tak, jak slyšeli, věrně, jak staří povídají. Nemění »po svém« ničeho. A na tom také sběrateli nejčastěji záleží.

Zajímavo jest, že mnozí přinesou často víc, než si přejeme a než bychom někdy přinesli sami. — Příklad objasní.

Stalo se mi jednou, že sbíraje údaje o bývalém horáckém kroji v sousední vsi K., narazil jsem při známé nedůvěřivosti našich starých venkovanů docela i na odpor sedmdesátileté stařenky, jež nechtějíc mně pověděti zcela ničeho, prostě mne s mými otázkami odbyla. Musil jsem nerad odejíti s nepořízenou, ač to byla ve svém okolí snad jediná nejlepší pamětnice minulých dob a vedle toho i sama bývalá vyšívačka. A co se stalo ?

Svému vnoučeti — žáku naší školy —- později však dotazník mnou vypracovaný nejen velmi obšírně a spolehlivě zodpověděla, ale přidala i dvě krásné holubinky horácké — pracované vlastní rukou, aby mi je donesl. Tolik vykonal vnouček.

Takto sebral jsem mnoho údajů o bývalém kroji horáckém, o výšivkách a vyšívačkáeh, mnoho pověstí, materiál zvykoslovný i dialekto-logický a tak také dověděli jsme se mnoho ještě o zbytcích starých památek lidových okolí našeho, jež z větší části získali jsme pro krajinské museum ; tak také probudili i povzbudili jsme lásku ke starým památkám českým, jež leckde považovány byly za bezcenný brak nebo kráčely již již vstříc zkáze neodvratné.

Většinu předmětů krajinského musea našeho pomohla shledati mládež, a mohu ujistiti, že má v této příčině zrak bystrý.

A proč to všechno píši? Proto, abych pomohl zachrániti, co zachrániti ještě možno. Kolik ještě krajův českých, o něž ruka sběratelova