ji léta pověděl tak řekla: »Už se blíží čas mého vysvobození,« V tom ho do sklepa velkého uvedla, tam velikou sumu peněz ukázala a pravila, aby sobě vzal co se mu líbí, jen aby si pospíšil než 12tá hodina bude, že její trápení nastane Ze zámku, aby poodešel poručila a taky mu oznámila, že dřív hory dědové a hrad Valdyk a Komarov k zvelebení nepřijde, až to všecko místo přijde jednomu pánu k užívání, i také ty všecky poklady k vyzdvižení přijdou a ona bude ten čas k vidění při bílých šatech věšení a vysušování.

Což já z předu Hendrych Klocký, jsouce toho všeho povědom neb mnohé věci jsem očitě viděl, taky vysvědčím kterak Mrtnický kostelíček k vystavení přišel od samých mládenečků hornických, nebo jsem to všecko spatřil, kterak mládenečkové po zdích namalováni klečící k Panně Marii ruce spínají. To jsem spatřil, jak jsem u mého Pána Komarovského za písáka sloužil, kdežto přede mnou nie skryto nebylo. Potom jsem sobě umyslel, aby se mi tak nestalo jako tomu zedníkovi, tak jsem ze služby odešel. Na zámku Zbirovskérn službu jsem přijal.

Pro pamět mým potomkům Henrych Klotavský. Po nalezení toho přepisoval tuto knížku Martin Zafouk na jiný papír v roku 1829. a v roku 1875 přepisoval Franz Pondělíček.

V únoru minulého roku přišel ke mně drotar. Statná postava, v drotarské haleně, pravý typ drotara. Ptám se ho, chce-li noviny? »Načo by boly ubohému drotarovi noviny! Ale knížky chcem,« byla jeho odpověď. Ptám se ho, jaké si přeje. »No, knížky.« Přinesl jsem různé: slovenské, zábavné i slov. kalendáře. Ale nic'se mu nelíbilo. »Na co potřebuje drotar kalendáře?« Byl jsem v rozpacích, co vlastně by si přál. Tu mi napadlo, nechce-li snad modlitební knížky. »Ano, velebný pánko, knížky!« Neměl jsem právě žádných slovenských doma, proto jsem mu řekl, by as za týden přišel, zatím že dojdou. Objednal jsem několik knížek v Trnavě. Nemohu vylíčit, jak zářilo jeho oko a s jakou vděčností bral do ruky ony knížky. Za další řeči pak naříkal, jak nyní málo práce, jak všade plno drotarů (bylo to po americké krisi, kdy tisíce Slováků pro. nedostatek práce se vrátilo domů). Ptám se ho dále, je-li ženat? »Sloboden som. A na čo bychom se ženil? Na tu bídu?« Z řeči jsem poznal, že neví, kde je Ružomberk, Lipt. Mikuláš. Ale Moravu a Čechy znal důkladně. Jeho obvod byl Tábor — Vožice — Pelhřimov. A poněvadž toho roku bylo všude drotarů plno, zabrousil až na Jihlavsko.

V několika dnech přišlo ke mně několik drotarů a všichni žádali za modlitební knihy. Tak jsem byl rád, že jsem jich žádosti mohl vyhovět. Zbyly mi jen jedny. V červnu byl jsem jednou před farou v zahrádce a pracoval.