Najednou stojí přede mnou známá typická postava onoho drotara, jenž chtěl tehdy ode mne modlitební knížky. Pozdravíme se a již vykládal svoji bolest. »Velebný pánko, ty knížky mně ukradli i s pasom. Bol sem u Vožice. Zemdlený a smadný (žízniv) ulehl som na mez. Pod hlavu dal som si tašku, v kotrej som mal knížky a pas. A keď sa prebudzim, otevrem tašku, bysom si v knížkách riekal — knížky i pas pryč. Jdem k pasákovi, ktorý na blízku pásal a vidzim, kterak ešče trhal moj pas. Spustil som křik, až přišel z blizkeho póla hospodář. Žiadal som o náhradu na pas (stojí 2 Kor.) a knížky. Vzal kluka pres koleno, remeňom mu namlátil, až sa prichybal, ale nedal ma nič. Ze ma sem nikdo nevolal. Ešče som riekal klukovi, že má hrich, ktorý mu nebude odpuštěn, dokial sa v koscele velebnému kňazovi nevyzpovíďá. Tenkrát som horce plakal.« A znovu mu kanuly slzy na utrápené tváři.

Nemohu vylíčiti, jak jsem byl rád, že jsem měl ještě jedny knížky doma, jimiž jsem ubohého drotara mohl potěšiti.

V XV. ročn. (str. 92) Č. Lidu pojednal Jan Dotřel o písničkách, jichž předmětem byl podivuhodný muž, který se z ničeho vyšinul způsobem takřka báječným, a hlavně tragický, překvapující konec jeho slávy. Nebylo divu, že to vše neodolatelně povzbuzovalo vrstevníky Napoleonovy k skládání písní. A má zajisté p. Dotřel pravdu, že také u nás těch písniček bylo hojně. Ke čtyřem tam uveřejněným podávám pátou, kterou jsem asi r. 1860 opsal z tištěného. Zajímalo, že z písničky lze poznati skladatele. Připojuji nápěv, jak jej zpívali v Hořejším Březí u Plzně.