@@340

Na úpatí posledních výběžků krkonošských hor překrásně položená osada Hořičky u České Skalice v polovici XIX. století těšila se nejenom v Cechách, ale také široko daleko za hranicemi chvalné pověsti, které jí získával tamější lidový lékař Antonín Pich, obecně »Pecbanec« zvaný. Antonín Pich vynikal dovedností v napravování a léčení zlámanin. Proto k němu na Hořičky tisíce znešťastnělých osob všech stavů, ze všech stran putovaly, aby jim pomohl, často teprve když jinde žádoucí pomoc marně vyhledávaly. Umění zlámaniny napravovati a léčiti a léčivé masti připravovati v rodině Pichově dědilo se ve třech pokoleních. Vrcholu nabylo a i skonalo s proslulým Antonínem Pichem.

O Antonínu Pichovi, posledním »Peehanci« na Hořičkách, kolovaly takořka báje a pověsti jako o nějakém kouzelníku nebo čaroději. A ač již celé půlstoletí ve hrobce před hlavními dveřmi hořičského kostelíčka odpočívá, stále ještě o něm a o jeho blahodárné dovednosti s nadšením se vypravuje. Ovšem čím dále, tím méně přesně a správně.

Postupem let vzpomínky na vzácného muže blednou a nebude to dlouho trvati, kdy osobní pamětníci jeho úplně vymrou. Proto bylo včasné, že o Antonínu Pichovi i jeho dědu a pradědovi hleděl jsem, co věcného a vážného sebrati se dalo, aby to v jednotě bylo zachováno. O Antonínu Pichovi a o jeho předcích různé zprávy obsahuje literatura odborná i časopisecká, zmiňují se o nich pamětní knihy, Antonín Pich sám své zápisky zanechal, avšak nejvíce o něm zůstalo mezi lidem. Pichové byli lékaři lidoví, proto také historické a osobní zprávy o nich a o jejich významu a působení především náležejí do obrovské sbírky české lidovědy, kterouž dnes představuje »Český Lid«. —

V rodině Pichů na Hořičkách léčením zlámanin obíral se první Jakub Pich, který to činil již od r. 1718. Lidová tradice o tom, kterak Jakub naučil se rány a zlámaniny léčiti, vypravuje zvláštní historii. Když jednou na louce kosil trávu, přeťal při tom hada, jehož přední polovice ihned odplazila se kus do neposečené louky. Picha zajímalo, co tam bude dělati a proto hada následoval. A tu viděl, jak přeťatý had utrhl prý list z jedné byliny a přiložil' si jej na ránu. K večeru potom po skončené práci vzpomněl si Pich na hada opět a šel se podívat, žije-li ještě nebo jak se mu vede. Ke svému překvapení viděl, že přední polovice hada vrátila se zatím zpět k zadní a že ony obě působením oné léčivé byliny spolu již srůstají, neboť had příchodem Pichovým vyplašen, plazil se pryč, zadní polovici, dříve úplně uťatou, za sebou polopřirostlou vleká.

Jakub Pich zázračnou bylinu hadí si pamatoval, aby jí v nějakém nahodilém případě upotřebil. Příležitost vyskytla se brzy. Pichův bulík zlomil si nohu. Pich natrhal byliny zázračně hojivé, listím ránu bulíkovi obložil, zlomenou nohu dal mu do desk a za týden byl bulík vyhojen. Když se toto léčení Pichovi na zvířatech výborně dařilo, dodal si odvahy