docela nic. Lidé nazývali ho »Doktorem hořičským«, mužem učeným, svatým, zázračným a Božím, jakoby všechny nemoce hojil.

Farář Payker byl písemně dotazován, zdaž na Hořičkách takový muž skutečně žije, který by všechny neduhy léčil, ano i na prsou prý měl od narození znamení kříže, co zlato se stkvoucího. Když farář statek Pichův navštívil, aby se o způsobu vyhlášené léčby přesvědčil, stihl oba manžele při lékařské praxi. Jakub ordinoval ve stodole, obklopen množstvím lidu, prohlížeje moč. Pro léky posílal ke své manželce, která příchozím do podané lahvičky ze tří sklenic jakési tekutiny nalila a naplněnou za groš vrátila. Farář Payker poznamenal, že oba manželé návštěvy jeho se ulekli. Zdá se, že on Pichově lékařství nepřál, neboť mluví o něm jako o šálení a mámení lidu, za něž byl Pich potom skutečně několik neděl vězením na náchodském zámku potrestán. Jakub však vězením tímto poražen nebyl, nýbrž na své odpůrce prostě vyzrál tím, že navrátiv se z Náchoda domů a tázán, kde meškal, docela vážně rozhlašoval, že na náchodském zámku musil hojiti dnou trpícího majitele panství, knížete Piccolominiho. Proto jeho uvěznění pomohlo mu ještě ku větší popularitě.

Nepřátelé jeho však docílili, že mu bylo zapovězeno lidem k užívání něco dávati, ale bylo mu povoleno lidi napravovati mazáním a zlámaniny a vymknutiny údů mastěmi hojiti. To svědčí, že byl pro trpící lidstvo platným a užitečným. Jakub, patrně nejenom obratný hojič, ale také bystrý člověk, který i z nepříznivých okolností pro sebe chytře těžiti dovedl a odpůrce své obratně odzbrojoval, těšil se již také slavné pověsti. Vyprávělo se o něm, že kdysi byl povolán do Vídně k léčení jakési princezny a že pro něho přijeli s nádherným vozem. Ale Jakub do kočáru toho nevstoupil, anobrž cestu do Vídně a zpět vykonal na svém koníku, kterážto zkazka svědčí, že Jakub k nemocným na koníku jezdíval a že při své popularito nezpyšnil, ale prostotou a skromností slynul.

Syn jeho Václav Pich vyučil se také umění svého otce a provozoval je se stejným štěstím dále. Vycvičil v něm rovněž i svého syna Martina. Václav Pich však na stará kolena musil svého syna Martina, který r. 1806-v mužném věku a dávno ženatý zemřel, doprovázeti ke hrobu. Zásluhy jeho i jeho zemřelého syna uznány byly tím, že rodina Pichova byla r. 1807 na vždycky osvobozena od povinnosti na svém statku přechovávati vojsko. Po smrti synově Václav Pich vyučil ve svém umění svého vnuka Antonína Picha a syna své sestry, provdané za Mertlíka ve Světlé. Mertlík usadil se potom v Nahořanech u Nového Města nad Meth. a Antonín Pich, dne 25. února 1795 rodilý, zastoupil potom svého děda na Hořičkách,. když dne 23. prosince 1811 zemřel. —

Antonín Pich vycvičen v napravování a léčení zlámanin a vymknutin od děda, vyučil se chirurgii dle tehdejšího způsobu také ještě u praktického chirurga, jmenovitě ovšem osteologii. Praxi svou zahájil ihned po dědečkově smrti, obdržev r. 1812 jako sedmnáctiletý jinoch licenci k léčení zlámanin a ran. Za vyučenou od grémia ranhojičů v Hradci Králové dostal teprve dne 28. dubna 1825.