V léčení zlámanin a vymknutin proslul Antonín Pich jako praděd Jakub Pich, jejž však vysoko předstihl odbornou dokonalostí, ale rovnal se mu prostotou, dobrosrdečností a laskavostí. Dle svých zápisků vyléčil od počátku své praxe až do své smrti více než-li 20.000 zlámanin, nečítaje v to četná poranění nebo vymknutí, která v domě jeho byla obvázána, ale trvale léčena nebyla. Antonín léčil dále jako předkové ve svém statku pod Hořičkami. Slavný jeho ústav sestával z velké špitální jizby, vedle níž byla světnice, určená pro operace. Tam stála uprostřed lavice a u stěny bylo piano. Způsob Pichova léčení byl poměrně jednoduchý. Každý nemocný bez rozdílu stavu, stáří a pohlaví položen byl na onu starobylou, dlouhou, úzkou, prkennou, čtyřnohou lavici a »Pechanec« dal se do svého díla. Když zlámanina buďto čerstvá, nebo zanedbaná či zastaralá nebo případně i nedokonale zahojená byla narovnána a napravena, přiložen byl na ni obyčejný obvaz z loučí a tuhého papíru. Vedle obvazu dle způsobu a povahy zlámaniny nebo úrazu přikládal Pich na ránu masti, jichž měl různé druhy.

Masti ty byly formou svou buď hrníčkové nebo v tuhých kouscích. Hrníčky pro masti byly hliněné v razných velikostech. Co do působnosti byly masti k natírání a mazání. Barvy byly žlutá, černá a zelená. Žluté masti užíváno při ranách otevřených i zavřených; černá, natřená na plátno jako náplast čili flastr, přikládána byla na zlámaniny, vymknutí a na zhmožděniny a masti zelené užíváno na rány. Pichovým, obecně řečeno »hořičským mastem« lid neomezeně důvěřoval, nejhojněji jich užíval, tak že ve všech staveních široko daleko měli je v zásobě. Masti ty Pich připravoval sám a složka jeiich zůstávala rodinným tajemstvím.

Antonín stal se záhy lékařem všeobecně oblíbeným a hledaným, při čemž bylo mu nejlepší reklamou, že u nemocného především zajímala ho nemoc, nikdy však stav a bohatství jeho. Pověst o něm brzy rozšířila se po celé střední Evropě. Vyhledávali ho nemocní nejenom z Čech a ze zemí soustátí habsburského, ale i z Německa a z Francie.

Ze spousty deko vacích listů za poskytnutou pomoc, obzvláště pozoruhodný jest dopis Heleny Borgesové, choti bankéře z Paříže, která průběhem sedmi let od 22 nejvýtečnějších lékařů z Vídně, Berlína a Paříže bez výsledků byla léčena a teprve u Picha na Hořičkáeh uzdravena. Zajímavým byl také případ setníka ze Schíitzenau. Přišel na Hořičky chromý na ruku, která mu »odumřela«. Ani nehty mu na ni nerostly. Pich na jeho dotaz, co má činiti, odpověděl, že chce-li na Hořičkách zůstati, že mu zbraňovati nemůže, ale zdar mu nesliboval, pokládaje jeho ruku jako za ratolest od stromu odříznutou. Setník však zůstal, čtvrt roku chodil k Pechanci, dávaje si ruku jeho mastmi mazati. A tu po čtvrtlétě »odumřelá« ruka se mu zapálila a vyléčila se, tak že setník ze Schíitzenau odjel z Hořiček jako znovu zrozený.

Pich nikoho marně neděsil, ale také nikoho neutěšoval, nejsa předem přesvědčen, že léčení skutečně může se setkati s příznivým výsledkem. Proto také když maršálek Radecký zlámal si nohu a Pich byl od vlády vybídnut, aby ho v Itálii navštívil, lichotivému vyzvání tomu nevyhověl,