v peníze uvedeno a k úroku připsáno bylo.« Také peníze za »slepice pa-stevní« (Urbář 1548 : z dojné krávy, kdož pasou v lesích, po 1 slepici, z jalovýho nic), svatojanský plat z nelánové půdy, jako pustin a hatí přiražen byl časem úplně k úroku běžnému.

Bez podrobné znalosti těchto změn nelze odhadovati původní zatížení lánu úrokem, nelze vysvětliti vyšší nebo poměrně nižší zařízení jednotlivých obcí a lánů. To, co objevuje se v 17. stol., jsou výsledky různých změn původního stavu.

Sedláka nikdy nikdo příliš nešetřil, ani pán, ani stát. Při méně podrobné znalosti všech poměrů může se zdáti, že v 17. a 18. století horší byl stát, než pán, a také dá se to z úředních pramenů dokázati. Stát bral tolik, pán tolik, tedy stát více, byl horší a přiváděl sedláka na mizinu. Ale ve skutečností bylo tomu předce jen obráceně. Pán šetřil sedláka v 17. a 18. století asi tak, jako povozník svého tažného koně, aby mu totiž úplně nepadl!

Nejde tu o to úřední zatížení, o to psané, pravidelné, ale o to nepsané, libovolné a nepravidelné. Na Litomyšlsku před rokem 1680 vypásaly panské ovce veškerou půdu selskou, což bylo jednou z hlavních příčin povstání, neboť to ničilo sedláka na jeho tehdy ještě převahou pa-stevním hospodářství, u kořene a docela. Od té doby po staletí se do-bytkářství na Litomyšlsku nevzpamatovalo, ještě za 50 let je sotva polovice dobytka ve statcích, jak vykazují právě také katastry. Konečně pán vida jen svou větší škodu, uvedl za pasení po selském »ovčí činži« ve výši půlletního úroku, ale podle výše běžného úroku. O známém nuceném odběru panského piva, ryb atd. není snad nutno se šířiti. Cípek záclony, kterou zastřena je panská přízeň k sedlákovi v 18. století, poodhrnuje visitační zpráva z Litomyšlska, které předce patřilo k nejlepším v Čechách, jinde bylo hůře. Pisatel Jiří Pacelius r. 1727 píše asi: Když má se co z důchodu lidem platiti, odkazuje důchod na šafáře, ti vyplácejí hned hotově na záda. Protokol sirotčích pozůstalostí byl prázdný, úředník sirotčí taxuje pozůstalost, jak chce a nechává si, co chce. Při placení kontribuce bylo také tak. Proto stát musil chrániti sedláka před vrchností zavedením berních knížek atd. Ovšem semtam některý pán na čas zavedl lepší pořádek, ale teprve, když krajský úřad počal přísněji dohledati; ten pořádek se také mohl udržeti trvaleji. Ty nepsané, libovolné dávky, platy, služby tísnily sedláka až k zemi, a to daleko více, než kontribuce. A zkrátka při podrobnější znalosti nutno říci, že vrchnost pobělohorská se svým úřednictvem, za které přece byla zodpovědná, zatížila sedláka tak dokonale, že více nebylo už možno, jinak nastala selská rebelie, útěk z gruntů a jiné panské škody. Sedlák věru neměl už co ztratit.

Nejlépe péči panskou o sedláka označuje, že sedlák rád a dobrovolně, bez groše přídavku, mění svůj velký grunt za chaloupku na obci...

Případ takový není sice častý, nechtělo se ani ledakterému ubožáku na grunt, ale jsou přece po jednom, po dvou ve mnohé obci.