fackel). Železné držadlo pro louče je upevněno na posuvné asi metr dlouhé tyči (stikedalla, lyskäring). Stěny světnice a střechy bývají zdobeny při slavnostních příležitostech vyšívanými koberci (hängkläden) neb potahovány malovaným hedvábím (bonader). Ke každému norskému dvorci patřila ještě koupelna (baštu) a vodní mlýn (skvaltkvarn). Srv. obr. č. 5.

Jakýs voják vzal si do hlavy, že je čertem posedlý, s nímž byl závazek učinil. Dozvěděv o tom císař Josef, obeslal toho muže k sobě, k němuž, pravil: »Jste vy to, co jste s ďáblem závazek učinil?« »Jsem, Vaše Veličenstvo!« »Jest ten závazek písemně ujednán?« »Není, jenom oustně.« »Což nevíte, že jsem prohlásil všecka oustní vyjednávání za neplatná?« Voják rozjímaje tak důkladnou příčinu, brzy se svých vrtochů sprostil.

Když byl jednou dobou císař Josef v Praze, noclehoval v hostinci >n bílého lva« (nyní sluje »u města Vídně«) a pozdržel se tam až do skončení podzimního cvičení vojska. Jedným dnem přišla k němu deputací, žádajíc, aby zapověděl vydávání časopisu: »Důtky na šviháky a fifleny.« Císař usmál se této podivné žádosti a pravil: »Jsou-li ti, jichž se to týká, vším právem bičováni, tedy se jim dobře děje ; obsahuje-li však spis pouhý posměch a lež, jisté pravdy milovní posměváčka potepají«

Jednoho dne, když přišla sedlská deputací k císaři, přednášejíc mu pojednání stranu stejného oprávnění lidí a jevíc, že jí nepochopitelné, nač mají býti páni, jenžto tak dobře jako sedláci synové jsou z Evy; odpověděl jim dobrotivý mocnář: »Vždyť lze býti velkým pánem, a spolu také synem Eviným. Sám také jídám dosti trpký chléb a dávno o tom přemýšluju, jak by se dala rovnoprávnost mezi lidmi zavésti; nelze však, aby tak důležitou věc člověk sám jediný vyvedl.« Tu zvolali sedláci: »My budeme také při tom.« »Nuže,« dobře,« odvěce císař. »Tedy začněte sami ve své osadě ; rozdělte chalupy, pole, luka, voly, krávy, koně, slovem vše, co máte, tak mezi sebou, aby měl jeden jako druhý stejný podíl. Podle vás zachovají se také ostatní osady a potom i páni.« Sedláci zarazili se nad těmito slovy a jeden z nich řekl: »Nepůjde to, nebo velcí páni styděli by se, že my sedláci jsme moudřejší než oni.«

Vdova vojenského podporučíka předstoupila se čtyřmi svými syny před císaře Josefa, podajíc mu jménem svým podepsanou prosbu, pod jménem ale napsala : »nadporučník«. Císař podiviv se podpisu, tázal se, co takový podpis znamená? »Císařská milosti! skutečně jsem konala službu nadporučníka,« dí vdova. »Až jednou, zle byvši raněná, poznáno, že jsem ženská: opět jsouc uzdravena, provdala jsem se za mého nebožtíka manžela, a mám k službám Vaší cis. milosti tyto čtyři syny.« Pohnutou myslí přijmul císař sobě obětovaný dar a obstaral pečlivou máti.